Mise života - 2. kapitola

2.
Sedím v budově rady na studené kovové lavičce. Celá se klepu. Není to jen zimou, ale taky vztekem a strachem. Mám husí kůži a zatínám své nehty do dlaní, vždy když ze dveří někdo vyjde, nebo jde dovnitř. Konečně to uslyším.
„Sibelia Mercado Patersonová.“ To nesnáším, nesnáším, když mě někdo oslovuje mým celým jménem. Je tak tvrdé a neosobité, nelíbí se mi. Jsem Sibel, jen Sibel Patersonová.
„Prosím posaďte se,“buclatá dáma mi pokyne a já si sednu. Má vlnité řídké černé vlasy. Tričko a kalhoty jemně krémové barvy. Podle jmenovky se jmenovala Miriam.
„Sibelie, co Vás sem přivádí?“ její očka se malinko rozšíří.
„Hm, prosím jen Sibel, tak mi říkejte. Přišla jsem sem vyřešit malé nedorozumění, ke kterému došlo. Víte, já. Tedy, určitě to bude chyba. Jistě jste si mě spletli s někým jiným. Já nemohu být vybrána mezi desítku.“
„Ano, ano Sibelia Patersonová, víte, rada rozhodla včera. Bylo losováno. Jistě tu není žádné nedorozumění.“
„NENÍ, není žádné nedorozumění. Chcete říct, že pošlete sedmnáctiletou dívku na smrtelnou misi, jen protože se do budovy někdo vloupal?“ Obě dvě jsme na mou matku zírali s otevřenými ústy. Zřejmě poslouchala za dveřmi. Jen rozrazila dveře a vrazila jsem, ale jsem jí za to vděčná.
„Chápu Vaše rozhořčení, ale musíte pochopit, že rada už tak u Davida Patersona rozhodla v prospěch, díky kterému se mohl vyhnout své misi, ale vy víte, jak se rozhodl.“ Má matka zrudla ještě více. Poté nastala trapná chvíle ticha, kterou díky bohu rozrazila Miriam.
„Pojďte se mnou Sibel, prosím. Jen vy.“ Zvedla se ze židle a odkráčela ke dveřím, které otevřela, abych mohla vyjít. Kývla jsem k matce, že je vše v pořádku a vyšla ze dveří za Miriam. Procházeli jsme budovou rady na druhá konec. Před velikými dveřmi jsme zastavili a počkali, až nám otevřou. Procházeli jsme úzkou chodbou, která byla tmavá, a po celé její délce jí lemovaly dveře. Nestihla jsem využít situace a do jedněch otevřených nahlédnout. Po minutě chůze jsme dorazili do osvětlenější kruhové místnosti, ze které vedly jen dvoje dveře. Vstoupily jsme do těch vpravo. Za dveřmi byla malá místnost se stolem a slečnou. Zřejmě sekretářkou. Chvíli jsme čekali, než nás slečna vyzvala k vstupu do dveří napravo od ní.
„Á Sibel. Myslel jsem si, že přijdeš.“ Posadila jsem se ke stolu a Miriam odešla.
„Vy mě znáte?“ I když odpověď na svou otázku jsem znala.
„Jistě, znám každého talentovaného jedince z Antaky. Jistě si říkáš, proč jsi tu. Dobrá tedy. Myslím, že už jsi dost veliká, abys věděla pravdu.“ Z masivní dřevěné skříně vyndal malou dřevěnou truhlu. Byla nádherně zdobená a taky stará.
„Víš Sibel, není náhoda, že jsi byla vybrána pro tuto roli zrovna ty. Myslím, že už víš, že všech deset vybraných na misi nepůjde. Půjdou jen ti, kteří prokážou, že na to mají. Budou uspořádány hry, které rozhodnou, který tři z vás půjdou. Hádám, že nechceš jít. Chápu tě. Nechceš opustit matku, ale měla bys vědět tohle. Nabízím ti zpátky něco, co už dlouho postrádáš.“
„Co?, Já nic nepostrádám. Myslím, že se mýlíte, vy všichni se mýlíte.“
„Jistě ne Sibel. Ne, v tvém případě.“ Co tím myslí? Pokračoval dál.
„Před dvanácti lety vypukla ta největší válka s Maraxi. To určitě víš. Byla poslední, ale také největší. Hodně lidí zemřelo.“ Samozřejmě, že jsem o tom věděla, tam zemřel můj otec. Nikdy na to nezapomenu, bylo to strašné. Rada si myslí, že ne všichni, kteří byli považovány za mrtvé, mrtví jsou. Pohlédl na mě s úzkostí v očích. Pomalu mi to docházelo, ale pořád jsem netušila, oč jde.
„Mýlíte se, můj otec je mrtví, a jestli si myslíte, že mě takto donutíte jít dobrovolně, TAK SE mýlíte.“ Vstala jsem a vyběhla ze dveří. Proběhla vedle sekretářky a jí vypadlo pár papírů z rukou. Zahlédla jsem její pohled, ale ihned hlavu zase odvrátila. Vyběhla jsem zpět do chodby směrující ke dveřím, kde jsme seděli s Miriam. Stála tam s mou matkou a něco si šeptem povídali. Zastavila jsem od nich na takovou vzdálenost, abych je dokázala slyšet, ale také jsem si uvědomovala, že rovná chodba mě neschová, ale ani jedna z nich se neotočila. Dobrou chvíli jsem poslouchala, ale unikl mi kontext jejich rozhovoru, takže jsem nic nechápala, když v tom má matka zvýšila hlas.
„Nesnažte se mě tady oblbnout, všichni tu jste prolhaní a má dcera nikam nepůjde“ rozhodila rukama a prudce se na mě otočila. V momentě jí došlo, že tu stojím už déle, vzala mě za ruku a vyvlekla z budovy.

Celý zbytek dne jsme mlčeli, ani jedna nepromluvila. K večeři jsem si dala suchý chléb a odebrala jsem se do svého pokoje. Nemohla jsem přestat myslet na slova předsedy, i přesto, že jsem věděla, že mi lhal. Po vyčerpávajícím dni jsem v zadumaná v myšlenkách usnula.

„Ospalče, vzbuď se!“ Zdvihla jsem hlavu v tom okamžiku, kdy mi učitelka položila otázku. Odpověděla jsem dobře.
„Díky Cassio“ poděkovala jsem jí a usmála se. Nikdy jsem ve škole oči nezamhouřila, teď se mi to stalo poprvé.
„Stalo se něco Sibel? Vypadáš unaveně.“ Na Braye jsem zapomněla. Je to šikovný kluk. Chystá se na praxi mimo kmen, ale jen ty nejlepší pustí. On jím je. Nucený úsměv, který se mi na tváři vyloudil, jim postačil a už se dále nevyptávali. Po škole jsem zamířila do staré loděnice. Ve městě byla jen jedna. Zchátralé lodě, dnes už nemají kde jezdit. Jezero, na kterém teď stojí, dříve bylo propojeno s mořem, které je mimo náš kmen až daleko za lesem. Sednu si na molo a nohy zavěsím dolů nad vodu. Chvíli, tak koukám a poslouchám šplouchající vodu. Co když měl pravdu? Co když můj otec žije? Jak se mám zachovat na hrách? Pokud je schválně zkazím, na výpravu nepůjdu, což je dobré, ale pokud bych uvěřila a otce chtěla jít hledat, můžu jen tak, že hry vyhraju. Už jen dva dny, do začátku her. Jména oficiálních vybraných mladistvých, vystaví zítra ráno. Až tam všichni zahlédnou mé jméno, budou se divit.


Doma jsem se postavila před zrcadlo a představovala jsem si, jak někde venku za hranicemi města budu čelit vnějšímu nebezpečí. Jsem hubená a drobná. Vždy jsem taková byla. Má pleť je snadnější, ale ne až tak moc. Mám světle hnědé vlasy s nádechem zrzavé a také jsou mírně navlněné, i když většinu času jsou zplihlé. Mé velké modré oči pod světlým obočím na úzké tváři vynikají. Maminka vždy říkala, že mé oči září s měsícem, ale teď už je to pro mě jen vzpomínka. Dříve jsem tomu věřila. V mé hlavě teď řádí moc myšlenek na to, abych dokázala rozumně přemýšlet. Pravda je teď lež, ale ani tak už není skutečná.

Konec druhé kapitoly knihy!