Mise života - 1. kapitola

1.

Stála jsem v patře nad nástupištěm. Nechávala jsem své vlasy plát volně do větru a zatínala nehty do dřevěné tyče u zábradlí. Vlak, který přijel do stanice před pár minutami, už vyjížděl. Seděl tam můj bratr. Co asi dělá? Ne, nechci to vědět. Nechal mě tu – samotnou.

Plouživými kroky jsem došla po schodech na hlavní ulici a doufala, že mě hejno cestujících neucválá pod jejich kroky. Po dlouhém vymotávání se z davu lidí, se mi podařilo dostat na méně frekventovanou cestu. Můj žaludek a hlava na tom nebyly nejlépe. Bylo by bezpečnější dojít domů pěšky a přitom si pořádně provětrat mysl. Na hlavním náměstí spojující cesty k nádraží s odlehlým centrem, jsem vešla do malé uličky mezi domky. Centrum města Antaky bylo krásné. Domy tu byly malé a bohatě ozdobené. Dlážděné cesty byly vždy čisté a osvětlené. Největší zajímavostí Antaky byl Měsíc. Měsíc byl vždy jejím symbolem, měl pro město neskonalou cenu. Vždy při úplňku se celé město rozsvítilo. Domy, ulice, dlaždička po dlaždičce zachycovala měsíční paprsky a začala zářit. Tak bylo město postavené. Mělo připomínat starou kulturu, která tu dříve byla. Každý musel znát kulturu tohoto města, každému to bylo vštěpováno. Na tomto místě stál dříve chrám jménem Noxium. Staří antičtí mudrcové zde vybudovali chrám na ochranu pokladu, které chudé město vlastnilo. Byl to měsíční kámen, neboli Zář Antaky, jak ho zdejší lid nazýval. Kámen pomáhal udržovat mír, který dlouho mezi kmeny nevládl. Dnes už tu kámen nebyl. Ztratil se při válce s jejich největšími nepřáteli Maraxi. Maraxové byl kmen, který svoji existenci co nejvíce utajoval. Dodnes jsou to naši největší nepřátelé.
Jako kdyby měla znovu vypuknout válka, jasně a do zbroje obléknout zdejší lid, pomyslela jsem si.

Při této směšné myšlence se mi mírně zvedla nálada. Došla jsem domů, kde jsem se svalila na nejbližší křeslo. Vzadu v kuchyni jsem uslyšela kroky a řinčení nádobí. Mamka vždy umývala nádobí, když nevěděla co dělat – když byla smutná. David, její bratr odjel splnit svou misi, a tak zůstali s matkou doma sami. Otec zemřel při posledním boji s Maraxi, při boji, který byl vyvolán dávnou ztrátou Záře Antaky. Od té doby byl klid, lidé nechtěli znovu obětovat tolik životů a svých blízkých a tak se uzavřeli za branami města a zbaběle žili dál. Nebrala jsem jim to za zlé, věděla jaké to je. Vždyť jsem přišla o otce a to Maraxům neodpustím. Ještě do teď se mi zdá o tom, jak jsme se to dozvěděli. Bylo to příšerné. Mě tehdy bylo pět a bratrovi šest. Nebyl o moc starší, jen o rok, ale choval se tak, jako by všechno řídil, ale já ho měla ráda. Připomínal jí otce. Toho, kterého ztratila, když byla malá. Následoval otcův pohřeb a dlouhý čas smutku, který v jejich rodině vládl. Město se zdálo spojené a nerozdělené. Ti vyšší a bohatší splývali s těmi nižšími. Město nerozdělovalo lid podle majetku, ani obyvatelé. Našli se jen jedinci, kteří se schovávali za svými bohatě vyzdobenými branami od sídel, které vlastnili. Ostatní spojovala minulost.

Sibel zaklepala na dveře od kuchyně a vešla. Matka stála u dřezu a něco si pro sebe povídala. To dělávala často, když byla osamocena. Odjezd bratra byl těžký. Teď už v rodině nezbyl jiný mužský element. David musel odjet na misi. Ne, nemusel, mohl se rozhodnout. Tak to chodilo. Vždy, když jste dovršili sedmnácti let, byli jste vysláni radou na misi. Vaším úkolem bylo pokusit se najít Zář Ataky. Jelikož najít Záři posílala rada mladistvé už dlouhá léta a nic nenašla, zmírnila pravidla. Dříve to chodilo tak, že jedinec musel přinést alespoň zprávu, zmínku či novinu o kameni, jinak se nemohl vrátit. Bylo nemožné něco takového získat, proto si spousta dětí něco vymyslela. Dnes už jen stačilo přinést do města po třech měsících suvenýr z jiného kmene či města, jako záruka, že dotyčný opravdu hledal. David se mohl rozhodnout. Rada vždy zváží, jak moc jste schopni pátrat. Vezme v potaz pohlaví, výdrž a Váš stav. U Davida radapřikázala, že se může rozhodnout, zda bude pátrat, vzhledem k úmrtí našeho otce. David, ale řekl, že půjde.

Mamka vzhlédla a podívala se mi do očí. V jejích očích jsem viděla smutek. Jsou to jen tři měsíce, to vydržíme, problesklo mi hlavou. Objaly jsme se, a potom se navečeřeli. Po večeři jsem došla do svého pokoje a prudce zabouchla dveře. Můj pokoj byl prostý a malý, přesto velice útulný. Posadila jsem se na postel a zadívala z okna. Už bylo pozdní odpoledne. Stmívalo se. Neměla jsem náladu něco dalšího podnikat, pořád jsem myslela na Davida. Co když se mu něco stane? Dorazí na nepřátelské území? Než se ubírat takovými myšlenky, osprchovala jsem se a šla spát.

Cestou do školy jsem potkala Cassiu. Cassia byla moje kamarádka už dlouhá léta, ale nemohu si vzpomenout, jak naše přátelství vlastně začalo.
„Ahoj.“ Cassia dnes měla své dlouhé vlasy stažené do copu, který se jí táhl přes záda. Moje pleť byla vždy o něco světlejší než ta její. V jejích očích i hlasu bylo poznat, že má nějakou novinku.
„Ahoj Cassio,“ obětovala jsem jí pozdrav.
„Už jsi to slyšela?“
„Ne,“zvědavost v mém hlase donutila Cassiu mluvit dál.
„Včera večer se někdo vloupal do budovy rady. Rada se domnívá, že by to mohli být Maraxové“.
„Nebo to byli jen nějací vandalové, kteří chtěli, aby to ve městě vyvolalo paniku z útoků Maraxů. Proč by to Maraxové dělali? Vědí, že už kámen nevlastníme, beztak ho mají jistě oni“. Cassia se na chvíli zamyslela, a pak pokračovala, teď, už jí zvážněl obličej.
„Sibel, ty to nechápeš. Ať už to byl kdokoli, je to jedno. Rada zřejmě vydá rozkaz najít deset nejlepších“. Při těch slovech mi přejel mráz po zádech. Deset nejlepších bylo svoláno naposledy při ztrátě Záře Antaky. Bylo to deset vybraných mladistvých jedinců, kteří byli vybráni podle jejich výsledků. Vyslali jen ty nejlepší, ale nebyla to pocta. Jen jistá smrt. Vybraní museli opustit město a nejen pátrat po Záři, ale každý dostal ještě jiný úkol. Pokusila jsem se na to nemyslet, ale to bylo marné, při vstupu do školy jsem zahlédla stráž Antaky, jak obchází kolem školy a o kousek dál byla další. Zřejmě jen kontrolovali, jestli tu neuvidí něco podezřelého, ale útočníka už jistě nenajdou.

Celý den byl velice pomalý. Po hodině matematiky a dvouhodině chemie následovala hodina obrany. Na obranu si každý mohl vybrat, s jakou zbraní se chce učit. Já jsem si před roky vybrala luk, i když jsem s ním neuměla tak, jako jsem házela s noži, se kterými mi to šlo o poznání lépe. Zbraně nebyly mimo školy nezletilým povoleny nosit, proto Sibel neviděla moc rozumný důvod podstupovat každý den hodiny obrany. Následovala hodina léčení, kdy se žáci učili léčit drobné ranky pomocí bylinek a větší zranění pomocí jejich odvarů. Po namáhavém školním dnu jsem s Cassiou zamířila domů. Jakmile se to stalo, stála ve dveřích mamka.
„Cassio nechala bys nás prosím o samotě?“ V matčiných očích byl vidět vztek, ale zároveň strach. Cassia se rozloučila a odešla.
„Co se stalo?“
„To nebudeme řešit venku Sibel, pojď dovnitř.“ S matkou jsme se posadili v obývacím pokoji a matka spustila.
„Dnes mě byl navštívit jeden ze členů rady Niel. Určitě už si slyšela o útoku na radu. Niel říkal, že z největší pravděpodobnosti se Maraxové snažili získat něco, co rada vlastní. Je to důležité Sibel, prosím poslouchej mě. Netušila jsem, proč to říká mě, ale potom jsem pochopila.“ Matka se rozbrečela. Nevěděla jsem, o čem to mluví, ale i přesto pokračovala dál.
„Už, už si vybrali Sibel. Oni potřebují tým, který by pronikl do kmene Maraxů a získal Zář Antaky zpět.“
„Počkej, jak, co, proč. Oni mají Zář, a jaký tým a proč to říkali zrovna tobě? Já myslela, že zář je ztracená, Mami!“ Nevěděla jsem, proč jsem se tak rozrušila. Najednou jsem skoro nemohla dýchat. Pochopila jsem to. Oni chtějí mě. Chtějí mě do týmu. To nemohlo být možné, vždyť David se mohl rozhodnout, tak proč by teď matce brali i mě, ne! To musí být omyl.


Konec první kapitoly knihy!