Překroč svůj stín - 16.část

Mysore, o týden později…

Shanti odnesla do auta své poslední osobní zavazadlo a ještě se naposledy s povzdechem rozhlédla po malebně nádherném okolí. Pak její oči nostalgicky zabloudily k domu, který v ní zanechal úžasné vzpomínky a v němž možná začala novou kapitolu svého podivného příběhu, zvaného život. Snažila se ale také ze své paměti vymazat hrozné okamžiky, které zde prožila a nemyslet na to, co ji ještě čeká. Z přemýšlení ji probral Aviho příjemný hlas.
„Tak co, lásko, jsi připravená, nic sis tam nezapomněla? Můžeme jet? Je nejvyšší čas, Vikram už na nás určitě netrpělivě čeká.“
„Můžeme, jen jsem se tady s tím vším chtěla ještě rozloučit.“ Odpověděla se smutným úsměvem a pomaličku otevřela dveře auta. Než ale nasedla, Avi ji ještě láskyplně objal a poslední chvíle na tomto místě zakončil dlouhým a sladkým polibkem. Pak se na ni zahleděl a myslí mu znovu probleskl včerejší den a hlavně noc, v níž se od Shanti dozvěděl tu tíživou pravdu. Snědé tváře měla mírně propadlé a v jasném svitu jejích medových očí, nyní lehce lemovaných tmavými stíny, se skrývalo tajemství, kterému toužil za každou cenu přijít na kloub, ať už měly být následky jakékoliv. I jemu se ale odtud odcházelo velmi těžko, na krásné chvíle, které zde prožil, se nedalo jen tak zapomenout. Málem laškoval s myšlenkou, že by tento dům od Vikramova otce v budoucnu třeba koupil.

O čtvrt hodiny později již spolu kráčeli po dlouhé nemocniční chodbě. Zdálky spatřili Vikiho, čekajícího na ně v kolečkovém křesle. Když došli až k němu, Avinash radostně zvolal.
„Tak jsme tady, lenochu. Dost povalování, přestaň konečně trhat partu a jedeme domů!“ Viki se na něj zamračil a prohodil nevrle.
„Jasně, je to opravdu zábava, ležet celé dny jako lazar, a nesmět si ani zakouřit. Chystej cigaretu, venku to hned napravím, nebo se asi zblázním! Už to nemůžu vydržet!“
Zasmáli se tomu a po chvíli mu již pomáhali usednout do vozu. Slabě syknul bolestí a Avi se starostlivě zamračil.
„Já nevím, opravdu je ti dobře? Neměl jsi asi odmítat odvoz sanitním vozem.“
„Ještě to tak, bílých plášťů mám za ten týden už dost. Táta si mně nechá doma a bude mi platit ošetřovatelku. Nemocnice totiž docela dost nesnáším a po téhle zkušenosti ještě víc…“ zavrčel Viki a slastně plnými doušky vdechoval cigaretový kouř. Pak se obrátil na Shanti a zeptal se už s trochu lepší náladou.
„A co ty, jak se těšíš na svého strýce? A kdypak tam hodláte jet?“ Mírně rozpačitě pokrčila rameny a špitla.
„Asi pozítří. Jsem z toho setkání maličko nervózní. Ale já to zvládnu, neboj se, už kvůli tobě, protože jsem ti moc vděčná. Velmi se ti omlouvám, protože tohle vše jsi musel podstoupit jen kvůli mně. A ještě jednou děkuji.“
„Nemusíš se omlouvat, i když to dopadlo takhle bídně, jsem moc rád, že ten bastard zmizel jako pára nad hrncem a nechal tě snad konečně na pokoji. A mně neděkuj, to si nechej tady pro Aviho, a hlavně pak pro komisaře Maheshe, já byl jen prostředník, který ti mohl tu radostnou zprávu o strýčkovi sdělit.“
Shanti raději nevzpomínala na to, co předcházelo tomu, než Josh zmizel, a i když si při jejich posledním setkání byla téměř jistá tím, že už se ho nebojí, přesto s lehkým zachvěním v nitru zaplašila myšlenku, že by se mohl znovu objevit. A zatímco kola vozu odměřovala jednu míli za druhou, cesta v družném hovoru rychle ubíhala, až se konečně v dálce objevil opar, vznášející se nad vlhkými střechami domů města Bombaje.
U domu Gillových již na ně netrpělivě čekali Vikiho otec a lékař. Než ho naložili na nosítka, krátce se s Avinashem rozloučil a ještě dodal.
„Tak hodně štěstí, a dejte mi ihned vědět, jak jste pořídili v Dillí…auto mi můžeš vrátit, až jej nebudeš potřebovat…přece pak do kláštera v Kalkatě nepojedete vlakem, škoda jen, že nebudu moci jet s vámi…“ mrknul na ně povzbudivě. Pak už jim zamával a jen s úsměvem pozoroval, jak jeho vůz pomalu mizí v živém ruchu městských ulic.

O půl hodiny později Avi konečně zastavil před svým domem. Shanti opatrně vystoupila, mírně zbledla a nervózně se rozhlédla kolem sebe.
„Myslíš, že to je dobrý nápad, vzít mně k vám domů? Možná jsi mně měl raději zavézt do nějakého hostelu.“ Řekla rozpačitě. Avinash odmítavě zavrtěl hlavou, vzal ji povzbudivě za ruku a vedl ke vchodovým dveřím.
„Neboj se, máma tě určitě ráda uvidí, Viki ji na vše připravil, aspoň mi to říkal. Tak se nestyď a pojď dál…nemusíš se určitě ničeho bát. Až ji poznáš, zjistíš, že je moc prima a vše jistě pochopí…“ snažil se ji uklidnit.
Za chvíli již vstoupili dovnitř a když se zaklaply dveře, hlasitý cinkot nádobí v kuchyni náhle utichl. Vzápětí se Maria Naasheb objevila ve dveřích, udiveně se na ně zadívala a spěšně si utřela vlhké ruce do zástěry. Shanti znervózněla, pevně stiskla Avimu ruku a tichounce jeho mámu pozdravila. Všimla si, že ty krásné tmavě čokoládové oči má Avinash po ní, stejně jako černé vlnité vlasy. Maria k nim přistoupila, chvíli se na Shanti zkoumavě dívala a když zahlédla na jejím krku své bývalé srdíčko s drobnou kresbou mandaly, pochopila, slabě povzdechla, pohladila ji po vlasech, lehoučce se dvěma prsty dotkla jejího čela, nosu a brady a řekla tiše.
„Vítám tě u nás, mere priya, jsem ráda že tě konečně poznávám a mohu se na vlastní oči přesvědčit, že Vikram skutečně nelhal, jsi jako obrázek!“
Pohledem zabloudila k Avinashovi a podotkla káravě.
„Mohl jsi dát aspoň slůvkem vědět, kdy se vrátíš, přichystala bych vám k jídlu něco slavnostnějšího.“
„Byl jsem přesvědčený, že se to týká jen mne, nechtěl jsem ti dělat zbytečné starosti.“
„Samozřejmě, jsi celý tvůj otec, to se dalo čekat, také pro něj nikdy nebylo důležité mi cokoliv říci!“
„Ale no tak, mami, před naším hostem se to nehodí…“ šeptl rozpačitě Avi. Zhluboka se nadechla a pak rezignovaně odpověděla.
„Ach ano, omlouvám se. A kdepak máte zavazadla?“
„Ještě ve voze, nebyl jsem si jistý, jak nás oba přivítáš…“
„Vidíš, to máš z toho, že přede mnou vše tajíš! Mohli jsme si už dávno promluvit. Nebýt Vikrama a Maheshe, nevím vůbec nic! Tak už pro ta zavazadla konečně zajdi.“ Neodpustila si ještě dodat. Pak se opět obrátila na Shanti.
„Pojď dál, určitě máš hlad a žízeň. Udělej si u nás pohodlí, jako bys byla doma, a po obědě ti připravím tvůj pokoj…“
Ještě jednou ji pohladila a věnovala jí zářivý úsměv.
Shanti se šťastně přitulila k Avimu, a i když si byla vědoma toho, že tato milá žena ani v nejmenším netuší nic o její minulosti a jaké děsivé tajemství ji obestírá, přesto se jí, obzvláště po letech prázdnoty, strávených v sirotčinci, v této chvíli zdálo, jako by se na ni usmálo samo nebe…

Indie, město Dillí, o dva dny později…

Konečně nastal den, kdy mělo dojít k onomu dlouho očekávanému setkání. Dillí Avinashe a Shanti přivítalo svým typickým velkoměstským ruchem, z něhož se jim naštěstí podařilo brzy úspěšně vymotat. Dojeli do klidné čtvrti, na jejímž konci se nacházel obrovský park. Vydali se cestou kolem něj a po chvíli se mezi hustými keři začalo rýsovat něco jako dlouhá kamenná zídka, kterou po několika metrech zakončila obrovská tepaná brána. Zastavili kousek od ní a Shanti vystoupila jako první. Zvědavě se rozhlížela kolem sebe, Avinash pevně sevřel volant a chvíli ji zálibně pozoroval. Měla dnes na sobě bílé hedvábné kalhoty a dlouhou tyrkysově modrou blůzku, její vlasy zdobila široká stuha stejné barvy a uprostřed čela se jí leskla droboučká perleťová ozdoba.
Až na tmavé kruhy pod očima, lehký stín ve tváří a navzdory tomu, jaké podivné tajemství svíralo její nitro, vypadala naprosto úžasně. Už to dávno nebyla ta šedivá myška, ukrývající se a marně snící mezi chladnými zdmi domova pro osiřelé dívky. Když zamknul vůz, neodolal, objal ji a mazlivě začal mapovat svými rty její šíji, bradu a nakonec skončil u úst, které přikryl dlouhým polibkem.
„Krásně voníš a moc ti to dnes sluší, lásko, víš to?“ zašeptal pak. Zvonivě se zasmála, pokývla rameny, prsty pročechrala jeho vlasy, jejichž husté prameny mu neustále padaly do očí, a tiše odpověděla.
„Pojď už, chci to mít co nejdříve za sebou…“
Pak přistoupili k bráně a ta se ve chvilce, kdy se k ní přiblížili, pomaličku sama otevřela. Před nimi se po pár krocích mezi vzrostlými palmami vynořil obrovský honosně vypadají dvoupatrový dům s okrovými zdmi, temně vínovou střechou a velikými okny s bělostnými rámy, kolem nichž se divoce plazily nekonečné šlahouny břečťanu. Na velkém dlážděném parkovišti před ním stály dvě nablýskané luxusní limuzíny a pár metrů od domu zahlédli nízké budovy stájí, z nichž slyšeli spokojené ržání koní a z míst za nimi zase štěkot několika psů. Sem tam na ně dopadlo pár kapiček chladivé vody z otáčejícího se vodotrysku, který neustále zavlažoval sytě zelený hustý trávník. Shanti na okamžik zatajila dech, ale Avi ji povzbudivě chytil kolem pasu.
„Copak se děje? Nejdříve jsi měla naspěch a teď váháš? Uklidni se a pojď. Určitě se nemusíš ničeho bát! Jsem přece pořád s tebou, vždycky jsem byl a také budu…“

Společně pak vykročili přímo k domu po úzkém chodníku, sypaném drobnými bílými kamínky, které jim tiše skřípaly pod nohama. Po chvilce již vystoupali nahoru po několika mramorových schodech a stiskli tlačítko u obrovských bohatě vyřezávaných dveří, místo zvonku se k jejich údivu ozval temně kovový zvuk gongu. Otevřel jim uhlazeně vyhlížející muž v bílém obleku, s pěstěným knírem a stříbrošedým turbanem na hlavě.Tázavě se na ně podíval, Shanti jej pozdravila a řekla tiše.
„Jsem Shanti Ranjami, pane…“
Muž se najednou zeširoka usmál, lehce sklonil hlavu a přiložil zkřížené ruce na svoji hruď. Pak otevřel dveře dokořán a radostně jim pokynul, aby vešli dovnitř.
„Namaste, jmenuji se Kumar Zandí, a jsem moc rád, že vás konečně poznávám, priya misa Shanti, Váš strýc Madhav Ranjami o vás hovoří ve dne i v noci a nyní vás již netrpělivě očekává…“
Strnule ale pořád stála na místě a ztěžka oddychovala. Avi ji znovu musel pobídnout.
„No tak, jdi už přece, myslím, že na tebe raději počkám v autě, tohle je jen tvoje chvíle…“
„Ne, prosím, pojď tam se mnou, chci abys u toho byl, slíbil jsi mi to…“ Prohlásila roztřeseným hlasem, rozrušeně zamrkala a křečovitě jej chytila za ruku.
V příštím okamžiku již kráčeli rozlehlou halou po hladké cihlové dlažbě. Uprostřed se zastavili a s úžasem si prohlíželi nádherné tapisérie na zdech a sochy z bílého kamene. Kumar pak odešel ke dveřím z dubového dřeva, nacházejícím se na konci haly a vešel dovnitř. Posléze se znovu otevřely a ven v jeho doprovodu vyšel asi padesátiletý muž, oděný v dlouhé, bohatě vyšívané béžové tunice, zřejmě hrdě ctil indické tradice v oblékání. Jeho hodně snědou tvář s ostře řezanými rysy lemovaly ebenové, jen mírně prošedivělé vlasy. Trošku kulhal a opíral se o hůl ze slonoviny. Když spatřil Shanti, na okamžik se zastavil a zavrávoral, že ho musel Kumar podepřít.
„Jste v pořádku, pane?“ zeptal se jej sluha starostlivě. Muž mlčky přikývl a krátce si rozrušeně odkašlal.
Po chvilce se k oběma mladým lidem konečně přiblížil a radostně se usmál. Shanti mu úsměv s lehkým úklonem hlavy opětovala, zastrčila si nervózně za ucho neposedný pramínek vlasů a pak se nerozhodně ohlédla na Aviho. Ten ji povzbudivě postrčil kupředu. Krátce se ještě jednou uklonila, pak zvedla hrdě hlavu a řekla už mnohem jistějším hlasem.
„Jmenuji se Shanti Ranjami a přijela jsem, jak jste si přál, pane…“
Muž souhlasně pokýval hlavou, krátce povzdechl, pak rozpřáhl své paže a zašeptal se slzami v očích, marně skrývajíc své dojetí.
„Já vím a poznávám tě, máš některé rysy ve tváři jako tvůj otec, když byl ještě mladý, ale oči a krásu jsi zdědila po mamince…pojď ke mně blíž, dítě, ať si tě mohu pořádně prohlédnout a konečně obejmout! Nemohu tomu uvěřit…věděl jsem o tobě, můj bratr Ráman tvou matku velmi miloval, a když tenkrát za podivných okolností tragicky zahynul a posléze i ona, ztratila ses mi, jako kapka vody v moři. Mnohokrát jsem se snažil tě najít, ale marně…když mne před dvěma týdny navštívil policejní komisař Mahesh a sdělil mi tu radostnou zprávu, byl jsem štěstím bez sebe.“
Shanti ani chviličku nezaváhala a přijala jeho téměř otcovskou náruč. Tuhle chvíli si nikdy v životě nedokázala představit, a teď byla tady a byla jen její…
Oči se jí zarosily a při jeho slovech ji píchlo u srdce, protože si opět bolestně připomněla, kdo vlastně byl příčinou smrti jejích ubohých rodičů, a na jakém hrozném místě musela díky tomu vyrůstat, což všechno ovšem tento muž určitě netušil. Vzápěti musela potlačit i náhlý pocit hněvu, když se jí v mysli vybavilo jméno Josh Wadhwan...
Pak tam Shanti se strýčkem nekonečně dlouhou chvíli stáli v objetí a Madhav Ranjami vůbec nevnímal, že mu po tváři po velmi dlouhé době proudem stékají slzy a smáčejí kadeře jejích ebenových vlasů…