Překroč svůj stín - 16.část

Byla už skoro půlnoc, když Avinash zabouchl dveře auta a držíc Shanti za ruku, vydal se s ní směrem ke ztemnělému domu, jehož zdi byly jediným svědkem dnešní nepříjemné události. Jejich tiché kroky doprovázelo rozpačité mlčení, které jim vydrželo až dovnitř. Jakmile rozsvítili, při pohledu na tmavě rudou skvrnu, rozlévající se na podlaze u stolu, se Shanti zachvěla, o krok ucouvla a pak se schovala v Avinashově náruči. Uklidnil ji něžným polibkem a zašeptal.
„Já vím, je to hrozné, hned to uklidím. Ani pro mne tento pohled není příjemný.“
Mlčky přikývla, přistoupila ke krbu a snažila se rozdělat oheň. Po chvíli jiskřičky mezi polínky ožily a pokojem se rozlilo příjemné teplo. Shanti se usadila na pohovce, přitáhla si kolena k bradě a pozorovala plamínky, které v krbu poskakovaly, jako malí ohniví rarášci. Zmocnil se jí tíživý pocit, protože měla obavy, jak asi Avi zareaguje na to, co se mu chystala říci. Z přemýšlení ji vytrhl jeho tichý hlas a něžné pohlazení po vlasech.
„Dáš si něco k jídlu?“ Odmítavě zavrtěla hlavou.
„Děkuji, nemám vůbec hlad, ale možná bych si dala trochu vína, to teď potřebuji mnohem víc…“ špitla tiše.

Za chviličku se vrátil se dvěma plnými pohárky. Snažila se nevnímat jejich temně rudou barvu a rychle jeden vypila až do dna. Ohromně se jí ulevilo, ale tenhle jeden stačil, opít se nyní nebylo na místě, musela si zachovat čistou hlavu. Avi ji mlčky pozoroval, a pomalu usrkával z toho svého. Pak jej položil na stůl a přisedl si až k ní. Vzal i ten její prázdný, stiskl její drobné dlaně ve svých a dlouze je políbil. Snad aby jí dodal odvahu, protože poznal, že se v ní odehrává jakýsi vnitřní boj. Když stále mlčela, odvážil se zeptat.
„Můžeš mi tedy nějak objasnit, co se to vlastně dnes dělo a proč se před tebou ten darebák najednou krčil jako krysa? Odpusť mi mou zvědavost, ale musíš pochopit, že tohle by určitě překvapilo každého…“
Na okamžik zavřela oči, zhluboka se nadechla a pak začala vyprávět...o svém životě v ústavu, neobvyklých a hrozných praktikách, které se v něm odehrávaly, bezmezném strachu, který zde panoval a jehož příčinou byl právě Josh Wadhwan…o svých podivných jizvách na zápěstí, které jí způsobil svou nekončící žízní...v jejích slovech ožilo vše, co jí zatím prozradil, o svém, či jejím původu. Svěřila se Avimu se svými zvláštními sny a důvodem, proč ji Josh odvezl do Ooty a posléze i s jeho šíleným plánem. Když skončila, tváře měla vlhké od slz a prudce oddychovala. Měla by cítit úlevu, ale nestalo se tak. Aspoň prozatím. Pak se s obavou podívala na Avinashe, který se zamračeně snažil vstřebat každé její slovo. Pak jen nevěřícně zavrtěl hlavou a na okamžik ukryl svou tvář do dlaní. Když dlouhou chvíli nic neříkal, Shanti přepadla beznaděj, přerývaně se nadechla a zašeptala se slzami v očích.
„To je zatím vše, co ti mohu o sobě říci. Nemám tušení, kdo nebo co jsem vlastně zač, nevím co se ve mně skrývá a jestli ti mohu nějak ublížit. Nedokážu si vůbec představit, co mne ještě čeká a děsím se toho…teď jistě chápeš, že ani tak skvělá zpráva, jakou mi sdělil tvůj kamarád Vikram, mi nemohla přinést radost, kterou by někdo jiný na mém místě prožíval. Klidně mně můžeš odsoudit, zavrhnout a raději odtud ihned odvézt pryč, abys mne již nikdy nespatřil…jestli chceš, udělej to, já to ustojím. V mém mizerném životě jsem už musela zvládnout mnohem horší chvíle, i když v Ooty to tak možná nevypadalo...ale neboj se, na život už si nesáhnu, teď už ne...!“
Náhle prudce vydechla a chytila se za hruď, úzkost na okamžik pevně sevřela její nitro, jako račí klepeta a hrozila, že ji snad zadusí. O chvilku později se konečně dostavil pocit úlevy a smutek se jí náhle vydral na povrch, jako láva ze sopky a usedavě se rozplakala. Avinash k ní polekaně přiskočil, sevřel ji pevně ve své náruči a rozrušeně šeptal, zatímco jí slíbával z tváří slzy.

„Ty můj blázínku, co to povídáš? Víš že tě miluji, tak moc, že ti to ani nedokážu říci. Myslíš, že bych tě mohl po tom všem opustit? Nevadí mi tvůj původ, ať už je jakýkoliv a i když se zdá neuvěřitelný. Musíme to společně zvládnout, já to dokážu, uvidíš. A pomohu ti najít odpovědi na spoustu otázek, které tě tíží.
Možná to nevíš, ale indická mytologie mne vždy velmi zajímala, i vzhledem k víře, ve které mně moje máma vychovala. Mám doma spoustu knih, o Kálí jsem si už také mnohé přečetl. Byla to bohyně smrti a zkázy, ale také ztělesnění nespoutané radosti a věčné noci. Bojovala s démony a ničila je, ale byla krvežíznivá a vášnivá, jak jen žena může být. Proto si žádala oběti. Představovala vládu nad nekonečným vesmírem a časem, proti kterému jsme všichni bezmocní...
Znám ale také někoho, kdo nám ve všem pomůže a mnohé objasní. Je to jeden starý mnich, přítel mého dědy, který žije v hinduistickém klášteře v daleké Kalkatě, zrovna tam, kde se nachází i starý chrám, zasvěcený bohyni Kálí…
Nejdříve ze všeho ale musíš poznat svého strýce, určitě se na tebe moc těší a ty bys měla taky, a ne se utápět ve smutku. Tak co, už je ti líp?“ zeptal se a prsty jí jemně hladil po tvářích, na nichž slzy zanechaly třpytivé cestičky. Slaboučce se usmála a souhlasně přikývla.
„To jsem rád, a teď pojď, musíš se trochu vyspat. Zavedu tě do tvého pokoje.“

Nechala se odvést až ke dveřím a když se s ní chtěl rozloučit polibkem, překvapila ho, protože jej pevně chytila za ruce a zadívala se upřeně do jeho očí. V těch jejích zahlédl opět ty zvláštní jiskřičky, jako včera. Zmateně zamrkal, tušil, že mu chce něco říci, což také udělala.
„Nechoď prosím pryč…víš, když jsi mně sem přivezl, cítila jsem se jako loďka, která po zničující bouři doplula šťastně do přístavu. Ocenila jsem, že jsi na mne nikdy nenaléhal, hýčkal mne a rozmazloval. A hlavně po naší včerejší noci už mám ve všem jasno, protože jsi mne zbavil dlouho potlačovaného strachu přiblížit se k druhému člověku. Moc ti děkuji za to, žes mne vyslechl a chceš mi navzdory všemu pomoci. Také tě miluji a věřím ti. Proto těch pár hodin, které ještě zbývají do úsvitu, nechci být sama a ani ty další, které jsou přede mnou…přeji si, abys mne už napořád ve dne i v noci zahříval ve své náruči, která mi poskytla bezpečí a jistotu. Nikdy už nechci spát sama…“
Pak jej za ruce vtáhla dovnitř a zavřela za ním dveře. Když mu ovinula své paže kolem krku, už to nevydržel a začal ji divoce líbat. Jako by v nich dnešní hrozné zážitky vyburcovaly neovladatelně silnou touhu. Vycházela mu ve všem vstříc, jak nejlíp to cítila a dokázala. S každým kouskem šatů, který horečně navzájem odhazovali na podlahu, jako by postupně ubývaly všechny zábrany, co v nich ještě zbyly. Ten vzrušující pocit dokonalého citového a tělesného souznění, na jehož pozadí byl ryzí chtíč, je docela pohltil. Omámeně sledoval, jak její tělo spontánně reaguje na sebemenší jeho dotek. Ani si neuvědomili, jak se vlastně ocitli na její posteli.

…V jednom okamžiku se jí nechtěně podařilo prokousnout jeho ret, a nasládlá chuť kapky krve, kterou ucítila ve svých ústech, jí způsobila podivné chvění v nitru a také ji velmi vzrušila, až se sama polekala té obrovské, palčivě a zároveň sladce pulsující síly. Když hlasitě zasténala, Avinash se přestal ovládat a vzal si ji s prudkostí, která ale dnes ani jednomu z nich vůbec nevadila. Jako šílení se pak běželi ukrýt před tříštícími se vlnami do bezpečného zálivu rozkoše, která jim aspoň v tento nádherný okamžik pomohla na vše zapomenout...