čekání

Sedím na římse,
pod sto let starým stromem.
Zbývá mi dost času,
který mi krátí tento poem…

O čem budu psát?
Zadívaná před sebe…
Právě jsem se oklepala,
po ruce mi něco leze…

Jemný vánek,
hladí mé orosené čelo…
Už bylo na čase,
právě tohle si přálo…

V ruce mám cigaretu,
palec ji zrovna odklepl,
popel se od ní odlomil…
Vítr ho někam odnesl…

Kam?
To nevím…
V tomhle vedru
za ním nepoběžím…

Možná do míst tajů,
mezi černé anděly…
Ale to jen hádám,
nejsem člověk sečtělý…

Stín korun stromů,
po rozpáleném chodníku kreslí.
Hotové umělecké dílo,
které lidé svými kroky
na věky v zemi vězní…

Neslyšné kroky
po chodníku jdou…
Šlapou na to umělecké dílo,
v rytmu swingu po něm tancujou…

Minuta po minutě,
ten čas se ale vleče…
A ať už čekáme na cokoli,
nikdo před tím neuteče…