Zatmění srdce

Nemohl se ani pohnout. Na několik okamžiků měl pocit, jako by se svět zastavil – jako by jeho srdce přestalo bít, jako by zapomněl dýchat a vnímat veškerý hluk kolem sebe. Všechno kolem zmizelo.
Až na ni.
Nějak si nedokázal vybavit, kdy přesně ji spatřil. Zdálo se mu to jako celá věčnost, i když od toho momentu uběhlo sotva pár vteřin. I za tak krátkou chvíli mu ale hlavou proběhly snad všechny vzpomínky, které na ni měl.
Její jasně modré oči se rozšířily, když si uvědomila, že na ni ochromeně zírá, a její štíhlá, drobná postava sebou prudce škubla, než se točila a rychlými kroky se vydala dál úzkou ulicí, ve které se nacházeli spolu s dalšími hloučky lidí, kteří se v to sobotní odpoledne rozhodli vydat se na procházku do města a navštívit známé anebo okolní odchody. Jenže nad ničím z toho Sebastian nepřemýšlel. To jediné, co se mu honilo hlavou, bylo, že ji nesmí nechat odejít.
„Prosím,“ otočil se spěšně na poblíž stojícího postaršího muže s brýlemi a vtiskl mu do rukou svou kytaru. „Jen mi to na chvíli pohlídejte. Prosím.“
„Ehm, jistě,“ odvětil muž zaskočeně, ale Sebastian na jeho odpověď příliš dlouho nečekal, zaslechl ji až zpoza svých zad, když se začal prodírat mezi lidmi a snažil se neztratit mezi nimi Nelu. Očima po ní pátral, hlavou mu běželo spoustu zmatených, horečnatých myšlenek, které ale všechny říkaly to samé – nenech ji utéct.
Zakopával o kolemjdoucí a obrubníky chodníků, když se za ní rozběhl. Stále ji viděl a byl si jistý, že by její tmavě hnědé vlasy s lehkým, narezavělým nádechem poznal všude. A navzdory okolním lidem to tak opravdu bylo – nedělalo mu problém ji mezi nimi najít.
Nela najednou zatočila do jedné postranní uličky, jako by se mu opravdu chtěla ztratit z dohledu. Možná, že před ním opravdu chtěla utéct. A Sebastian se tomu vlastně ani nedivil. Ublížil jí a ona ho proto už jednoduše nikdy nechtěla vidět. Jenže on si nebyl jistý, jestli bez ní chce žít. Jestli bez ní dokáže žít.
Vběhl do uličky za ní. Lapal po dechu, ale ulevilo se mu, když uviděl, že zrovna tahle ulice je až na několik málo osamělých lidí prázdná. Jenže najednou tu nikde neviděl Nelu.
Zrychlil a zmateně se rozhlížel. Věděl, že i kdyby běžela, viděl by ji na konci ulice. Ale ona tam nebyla. Musela někam zabočit anebo se schovat. Ale Sebastian nevěděl kam a cítil, jak se ho pomalu zmocňuje panika, strach a zklamání, vztek na sebe samého, že tehdy odešel a neuvědomil si, jaké následky to pro něj bude mít. Že si neuvědomil, že i přes to všechno, co ho potkalo, dokáže cítit. A že všechny jeho pocity patří Nele.
Zastavil, když si všiml úzkého průchodu ve stěně jednoho starého domu. Rozhlédl se a zjistil, že tohle byla opravdu jediná úniková cesta, kterou se Nela mohla dát, aniž by ji přitom zahlédl. Téměř bezmyšlenkovitě se rozběhl průchodem a slyšel ozvěny svých vlastních kroků, které se rozléhaly mezi vlhkými, chladnými zdmi. Slyšel svůj dech a zběsilý tep srdce, ale přesto jediné, na co dokázal myslet a na co se soustředit, bylo pomyšlení, že už by Nelu nikdy nemusel vidět.
Ale uviděl. Téměř do ní vrazil, když se vyřítil z úzké chodby do malého, špinavého dvorku, zjevně patřícího k nějakému starému a opuštěnému domu. Mezi všemi těmi odpadky, pneumatikami a popelnicemi byla Nela ve svých letních, bílých šatech s asymetrickou sukní jako pěst do oka.
Neschopen slova na ni zíral, na její drobnou, štíhlou postavu s jemnými, svůdnými křivkami, na její úzká ramena, přes které splýval vodopád vlnitých, nepoddajných vlasů s tím krásným odstínem tmavé, sytě hnědé barvy. Očima hltal její dokonale tvarovaný obličej s výraznějšími, ale přesto jemnými lícními kostmi, bledou pletí, zvláštně dětskými, plnými rty a velkýma, modrýma očima, které zvýrazňovalo obočí ve stejné barvě jako vlasy. Všiml si, že kromě toho si oči ale ještě trochu zvýraznila řasenkou a hnědými, očními stíny. Když se na ni tak díval, připomínala mu krásnou lesní vílu, kterou znal jako malý z knížek a vyprávění.
„Co chceš?“ vyhrkla Nela nečekaně prudce a on si s trhnutím uvědomil, že se čas znovu nekontrolovatelně natáhl. To, co se jemu zdálo jako několik tichých minut, bylo očividně jenom pár krátkých, napjatých okamžiků.
„Nevěděl jsem, jestli jsi to ty,“ řekl tichým, udýchaným hlasem a vyhnul se tak odpovědi na její otázku. Stejně na ni neznal odpověď.
„Co. Chceš?“ zopakovala, zuby měla zatnuté a oči chladné a temné. Takovou ji neznal.
Pokrčil rameny. „Co tu děláš?“
„Bydlím tu,“ odsekla, téměř ta slova vyplivla. „A nic ti do toho není.“
Už nad tou první větou se zarazil. „Ne, ne, počkej. Nebydlíš tady.“
„Teď už jo.“
Nějak se mu nechtělo přemýšlet nad důvody, proč teď Nela bydlí v centru Prahy, připadaly mu totiž tak nějak nepodstatné a zbytečné. Jediné, co pro něj v tu chvíli mělo nějaký význam, bylo, že je teď Nele blíž, než už kdy jindy bude. Hrdlo se mu s těžkým polknutím pohnulo, když si bolestně uvědomil, že je tohle zřejmě naposledy, co ji vidí. A aniž by o tom přemýšlel, přistoupil o několik kroků blíž. Uvědomil si to, až když Nela rychle couvla.
„Nel…“
„Co chceš, Sebastiane?“ zeptala se znovu a podle jejího tónu hlasu Sebastian usoudil, že asi i naposledy. I přesto ale nedokázal v hlavě najít žádnou, použitelnou odpověď.
„Hele, na tohle já nemám čas,“ pronesla Nela větu, kterou Sebastian tak nějak očekával. „Musím domů.“
Dřív, než ale stihla projít kolem, ji ale zničehonic popadl za ruku a strhl ji zpět k sobě, takže mu na okamžik ležela na hrudi, než se od něj odmrštila.
„Nech mě!“ zaječela na něj, ale to už ji svým vlastním tělem přitlačil ke stěně, aniž by vlastně věděl, co dělá.
Nesmí odejít…
„Nel…“ hlesl tiše a rychle uvolnil stisk, když slyšel, jak lapá po dechu. Jen tak tak ji ale stihl zachytit, když se ho pokusila odstrčit.
„Pusť mě, sakra!“ Několika prudkými pohyby se mu pokusila vysmeknout, ale držel ji pevně, takže se jí utéct nepodařilo. Sebastian doufal, že to po nějaké chvíli vzdá, i když netušil, co by potom měli dělat. Povídat si? To asi těžko. Bohatě by mu ale stačilo jenom s ní být a pomalu se vyrovnat s tím, že tohle je bod, kde jejich společný příběh skončí a jejich cesty se rozejdou.
„Nel, klid, jasný? Jen klid…“
„Zapomeň,“ prskla. „Nech mě být!“
Tiše na ni hleděl. „Ne.“
Nenechám tě odejít.
„Nech mě,“ řekla, tišeji a klidněji, ale i tak napjatě a nepřátelsky. „Neudělám tu samou chybu jako minule. Ne znova.“
„Chybu?“ Jako by se probudil, sevřel její zápěstí pevněji a přitiskl ji vahou svého těla na stěnu. „Co myslíš tou chybou, co?“
Přimhouřila oči. „Tehdy jsem ti naletěla, Sebastiane. Nechala jsem tě si se mnou hrát a byla jsem ochotná přehlížet tomu, že ti na mně vůbec nezáleží. Ale tys to zahodil a ani ses nezamyslel nad tím, co to pro mě bude znamenat. A teď, když jsem se z toho konečně vyhrabala a všechno se začalo obracet k lepšímu, tě nenechám, abys to zase zkazil!“
Po celou dobu, co mluvila, se v něm bil smutek a zlost. Zlost na ni, že byla tak slepá a neviděla všechen ten binec uvnitř něj, ty jizvy na duši, které na něm to odloučení zanechalo. Zlost na sebe samého, že tehdy neviděl její i jeho vlastní pocity, které se přes něj pak převalily jako tsunami a zanechaly za sebou jenom trosky, které už nikdo nikdy nedá dohromady. A neskutečný smutek z toho, že jí už je to všechno jedno.
„Myslíš, že mi na tobě nezáleželo?“ zeptal se, hlas zdrsnělý hněvem, navzdory tomu, jak moc sklíčený byl uvnitř. „Máš snad pocit, že jsem z kamene, nebo co? Nenapadlo tě, že jsem k tomu třeba měl důvody?“
Sklopila oči a hrdlo se jí s polknutím pohnulo. „Nikdy ti na mně nezáleželo.“
„Tak takhle to vidíš, jo?“ Pustil její ruku a popadl ji za bradu, aby si zvedl její obličej k sobě. „Takhle to vidíš, ty hloupá?“
„Jo!“ Teď už nemluvila jen chladně a odtažitě, skoro na něj křičela. Sevřel ji pevněji.
„To kvůli tobě jsem odešel!“ I on mluvil hlasitěji, než zamýšlel. „Tobě…“
Všiml si, jak se její oči rozšířily a výraz v tváři se trochu uvolnil. Vypadala skoro až vyděšeně. A posmutněle.
„Sbohem, Sebastiane,“ hlesla, její hlas se po předchozím výbuchu trochu chvěl, ale jinak nic neprozrazoval. Shodila ze sebe jeho ruce, jejichž stisk bezmyšlenkovitě uvolnil, a odvrátila se od něj, když zamířila směrem k průchodu, kterým přišli.
„Kam jdeš?“ zeptal se se zatnutými čelistmi a sledoval, jak na jeho otázku nijak nezareagovala. Znovu ji prudce popadl za ruku. „Kam to jdeš?!“
„Pryč od tebe!“ zaječela na něj, když se nečekaně rychle otočila a vrazila mu facku takovou silou, až otočil hlavu. Po tváři se mu jako horká voda rozlila bolest, kterou ale v tu chvíli sotva vnímal. Cítil jen, jak uvnitř něj společně s krví vře i vztek, a jediné, co Nela udělala, bylo, že tu hranici definitivně podpálila. Než se od něj znovu stačila odvrátit, popadl ji za obě zápěstí a znovu ji přitlačil ke stěně, hned vedle prázdné, zrezivělé popelnice. Na rtech ucítil závan vzduchu, když jí jeho doušek unikl z plic, jak zády prudce narazila na stěnu. Na okamžik se ho zmocnily obavy, aby jí neublížil, ale když se s ním začala prát, opustily ho.
„Tohle,“ zavrčel. „už nikdy nedělej.“
„Klidně to udělám znovu,“ prskla a divoce škubla rukou, takže se mu vyvlíkla a znovu se pokusila ho praštit, jenže tentokrát stihl včas zareagovat a brzy jí opět drtil zápěstí o stěnu. Přitiskl k ní celé své tělo, držel ji svou vlastní vahou v šachu a znemožňoval jí utéct, zatímco s tlumeným zavrčením přitiskl své rty k jejím.
Jeho tělem jako by projel elektrický výboj, když se jí dotkl. Její rty byly stále stejně měkké, stejně příjemné a vzbuzovaly v něm pocit, že je na nich závislý. Když pronikl jazykem do jejích úst, mohl znovu cítit její chuť. Aniž by to vnímal, líbal ji dravě a agresivně, jako by jí tak znovu dával najevo, že mu patří. Chytil její škubající se zápěstí do jedné ruky a tu druhou jí zabořil do vlasů, pevně je svíral a tahal za ně, aby ji přinutil zvrátit hlavu a získal tak lepší přístup k jejím rtům. Cítil, jak Nela lapá po dechu při každé příležitosti, kterou jí dal, a postupně mu docházelo, že to takhle nechce. Nechtěl, aby se mu bránila. Aby mu vzdorovala.
Nesnesl to.
Nela mu náhle v sebeobraně stiskla jazyk mezi zuby takovou silou, až společně s tou ostrou bolestí ucítil i pachuť krve, která vytryskla ven. Pevně zavřel oči a začal ji líbat ještě o něco dravěji a chtivěji, až pohmoždil nejen její, ale i své rty. Stále se mu ale bránila, vší silou, která jí ještě zbývala. A on poznal, že jí má o hodně víc než on sám.
Pomalu mu docházel dech a začalo se ho zmocňovat zoufalství. Vztek už dávno vymizel, ztratil se v tom návalu zmatených pocitů a myšlenek, které se kolem něho nečekaně pevně utáhly a tvářily se, jako by ho už nikdy nechtěly pustit. Zprvu agresivní polibek se změnil v něco zoufalého a naléhavého, v něco, co nutně potřeboval k životu, jako vzduch, který dýchal. Ale kvůli ní a jejímu vzdoru dýchat nemohl. Stále se nevzdávala.
Ale on to v tu chvíli, kdy mu to došlo, vzdal.
Odtrhl se od ní a lapajíc po dechu jí zabořil obličej do ramene, a jediné, co si přál, bylo ztratit se v jejích hustých, vlnitých vlasech a navždycky se v nich skrývat. Už dávno ho opustila síla v rukou, a ty mu teď bezvládně klesly k jejím bokům, kde se kolem ní samovolně ovinuly a zoufale si ji stiskly v náručí. Prsty se mu chvěly a naproti tomu žáru, který ho spaloval na začátku, se teď skoro třásl zimou a jenom stěží se mu dařilo potlačovat slzy.
„Sebastiane..." hlesla mu do ucha a on si ji k sobě přivinul pevněji, jako by jí tak mohl opravdu zabránit v odchodu.
„Neodcházej," zašeptal zničeně a přitiskl obličej k její teplé pokožce na krku. "Prosím..."
Hluboce vydechla. "Pusť mě, Sebastiane."
„Nel..." Jeho hlas se vytratil a rty se mu rozechvěly, když vzhlédnul k jejím jasným, modrým očím. Ty se náhle rozšířily, když uviděly jeho utrápenou tvář.
„Není to správné," hlesl a zhluboka se nadechl, aby mohl pokračovat. „ale nedokážu tě nechat jít, Nel. Ne, když jsem, tě znovu našel, a představa, že bych tě měl znovu ztratit..." Hlas mu se vzlykem nebezpečně zakolísal. "Nedovol to..."
"Nebyla jsem to já, kdo odešel, Sebastiane," zašeptala a uhnula pohledem. „A ať už jsi k tomu měl jakýkoliv důvody, já neznám ani jeden z nich. Ale nedokázala bych žít s tím, že bys to mohl udělat znova."
Zvedla k němu pohled a on poznal, na co myslí, ještě než to řekla. „Byl jsi to ty, kdo mě odehnal. A já to přijala a tím to pro mě skončilo. Všechno to mezi námi..., už není."
Zvedl k ní roztřesenou ruku a konečky prstů já přejel po líci. Tehdy si na tohle gesto zvykl, a teď se zdálo, že bude navždy pohřbené mezi tím, co z něj zbude.
„Copak to nevidíš?" zeptal se sípavě a hrdlo se mu s polknutím pohnulo. "Nevidíš, jak moc jsem zničený?"
Odvrátila pohled a po několika vteřinách oči zavřela. Sledoval její tvář, něžnou a nevinnou, a v tu chvíli hořce litoval toho, že tehdy, když odcházel, nevěděl nic z toho, co věděl teď. Nevěděl, jaký dopad to bude mít. Nevěděl, že city, které se tehdy prodraly na povrch, jsou silnější, než předpokládal. A nevěděl, co ty pocity znamenají.
Ale došlo mu to příliš pozdě.
„Nel…“ zašeptal a vzal její bradu mezi prsty, aby si ji zvedl k sobě, ale vytrhla se mu.
„Podívej se na mě,“ hlesl a vzal její tvář do obou dlaní. „Podívej se.“
Nedívala se na něj. Pokaždé se odvrátila nebo uhnula pohledem, pokaždé zabránila tomu, aby se jejich pohledy setkaly.
„Nelo, prosím…“ Jeho hlas se vytratil a on si opřel čelo o její. Zavřel oči a ucítil, jak mu po tvářích stékají horké slzy. Nesnažil se jim ale bránit. Stejně by to bylo k ničemu.
Prudce sebou škubnul, když na krku ucítil dotek jejích prstů, a vyděšeně se na ni podíval. Srdce se mu rozbušilo a začal ho svírat nesnesitelný strach, který vždy přicházel ruku v ruce s bolestnými vzpomínkami. Teplo z jejího doteku se začalo šířit celým jeho tělem a on měl pocit, že mu seškvaří kůži na popel. Dýchal teď nepravidelně, jak mu jeho tělo vypovědělo službu a on pocítil sílu jednoho z jeho základních instinktů – utéct.
Nela stáhla ruku z jeho krku a sjela mu jí po paži, až ho jemně uchopila za konečky prstů. Stejně jako předtím plaše sklopila pohled a on měl dojem, že se mu začíná vzdalovat. Rychle se přinutil zapomenout na strach a bolest, kterou před chvílí pocítil.
„Nevydržím bez tebe,“ řekl tichým, chvějivým hlasem a na okamžik uhnul pohledem. „Nemůžu myslet, nedokážu se na nic soustředit, protože všechno…“ Zvedl k ní zvlhlé oči. „Všechno vede zpátky k tobě, Nel.“
„Sebastiane, ne…“ Rychle vzala jeho obličej do dlaní a začala mu otírat slzy, když nad nimi ztratil kontrolu. „Prosím…“
„Jsi to jediné, co dává v mém životě smysl, Nelo,“ zašeptal jí do ucha, když zabořil obličej do ohybu její šíje. „Jen jsem to neviděl. Sakra, vím, že jsem to podělal, ale… Nevěděl jsem, co dělat.“
Mlčela, jediné, co slyšel, byl její klidný dech. Zavřel oči a nemilosrdně nutil svůj mozek vzpamatovat se.
„Nedokážu jít dál, jestli o tebe přijdu.“ Nadzvedl hlavu, aby na ni viděl. Její oči byly jako klidná hladina jezera odrážející sluneční svit – jenže on nemohl vidět, co je pod ní. Zaručeně tam tak klidná ale nebyla.
„Myslíš, že já jo?“ zeptala se ho tiše a poprvé dala najevo nějaké emoce, když se jí roztřásl hlas. „Myslíš, že se mi podařilo na to zapomenout a jít dál, jako by se nic nestalo?“
Zazmatkoval. Copak to neudělala?
„Myslíš, že to nebolelo?“ podívala se na něj lesklýma očima a on konečně uviděl tu Nelu, kterou tehdy znal – plachou a citlivou. Ne ten kus skály, který předtím políbil. Tohle byla ona.
„Od tvého odchodu žiju jenom napůl, Sebastiane,“ hlesla a zhluboka se nadechla, aby mohla pokračovat. „Chtěla jsem věřit, že se jednou vrátíš, ale to mě… ničilo. Ty mě ničíš.“
Zavrtěl hlavou. Přemítal, jestli má ona tušení, jak ho za celou tu dobu, co ji znal, změnila, a jak hluboce ho poznamenala. Probudila v něm něco, co si myslel, že už je dávno mrtvé, naučila ho věřit a cítit. Dostala se mu pod kůži a zanechala po sobě hluboké jizvy, které teď krvácely. A krvácely pokaždé, když nebyl s ní.
Odhrnul jí vlasy z tváře a zastrčil jí je za ucho. Nevěděl, co říct, nebo spíš jak to říct. Moc dobře totiž věděl, co jí nikdy neřekl a co si až zpětně uvědomil, že jí říct měl.
„Miluju tě, Nel,“ zašeptal a těžce polkl, když se Nelin dech slyšitelně zadrhl. Zlehka zavrtěl hlavou a uhnul pohledem, když se mu do očí znovu nahrnuly slzy. Proč mu to nedošlo dřív? Proč si to nedokázal přiznat? Proč neměl tu odvahu jí to říct, když měl tehdy tolik příležitostí?
„Sebastiane…“
Její hlas procházel skrz záclonu bolestných myšlenek, které se mu honily hlavou. Slyšel svá slova v hlavě, pořád dokola a dokola, a snažil se přijít na jejich přesný význam. Opravdu se dalo všechno, co k Nele cítil, popsat pouhými dvěma slovy? Copak dokážou být slova tak moc silná?
Vždycky si vybíral písně, které zpíval, podle textu. Líbily se mu hry se slovy, kolik významů takové slůvko může mít a jaký dokáže zasadit úder. Tam pro něj měla slova dost zásadní význam – nabízela pojmenování pro to, co tehdy cítil a pomohla mu se s tím vyrovnat. Jenže tehdy to nebyly skutečné pocity. A teď, když doopravdy něco cítil, přišla mu slova slabá a nedůležitá.
Z temnoty ho vytrhl až její dotek na paži. Polekaně sebou škubl a pohlédl na ni. Když spatřila strach v jeho očích, rychle ruku odtáhla, pořád ale stála dostatečně blízko na to, aby ji mohl cítit. Její dech,její vůni, teplo jejího těla...
Bylo to moc.
Pevně ji objal, zabořil tvář do jejích vlasů a pažemi ji tiskl k sobě. Cítil svůj vlastní i její tep srdce, její dech na svém krku a zhluboka vdechoval její jemnou, svěží vůni. A přál si, aby ji takhle mohl držet navždycky.
Obezřetně kolem něj ovinula paže a dávala si pozor, aby se ho dlaněmi ani prsty nedotýkala na zádech. Objala ho přesně tak, jak ji to tehdy naučil, aby mu její objetí přestalo nahánět hrůzu. Vzpomněl na tu noc, kdy její dotek nutně potřeboval, aby zaplašil noční můry. Přišlo mu to všechno tak dávno...
,,Nikdy jsem tě nepřestala milovat," zašeptala mu Nela do krku a zlehka ho tam políbila. Zachvěl se.
,,Nenech mě tě odehnat. Ne znovu."
,,Nenechám."
Trochu se odtáhl a zadíval se na ni. Její oči ho starostlivě sledovaly, prohlížely si jeho unavenou, ztrápenou tvář se zarudlýma, uslzenýma očima. Zvedla k němu ruku, aby mu je otřela.
,,Musíš se přede mnou přestat skrývat," řekla a bříšky prstů sledovala linie jeho lícních kostí, brady a rtů. ,,Jestli mi budeš dál lhát, nezvládneme to. A nemůžeme se dál takhle navzájem trápit, zabije nás to."
Polkl. Nela víceméně věděla, co ho potkalo. Sice neznala celou pravdu, ale Sebastian věřil její představivosti. Ono vlastně nebylo příliš těžké udělat si o situaci jasný obrázek, když jste znali lékařskou zprávu. Nela také věděla, jak moc se to na něm podepsalo a jak moc s tím stále ještě bojoval. Znala jeho stinnou stránku a jeho spouštěče, kvůli kterým se s tím nikdy nedokázal vyrovnat. Netušila ale, kolik si toho Sebastian tehdy vytrpěl a kolik bolesti prožil. Měla jen domněnky a představy. A on veděl, že jestli se jí někdy má otevřít, bude jí o tom muset říct.
Nebyl si ale jistý, jestli to zvládne.
,,Musíš mi dát šanci tě líp poznat," zadívala se na něj Nela upřeně. ,,Nech mě ti porozumět, nenechávej mě pořád jenom chodit kolem sebe." Sklopila oči. ,,Nech mě ti ukázat, jak vypadá pravá láska."