Umučená duše
Někdy zkrátka přes slzy nevidíme na štěstí, které máme před sebou. A někdy ho v návalu smutku ani vidět nechceme...
» autorka: Plumb |
Ani se nehne,
v koutě sedí.
Tiše a smutně,
do tmy hledí.
Krvavé šrámy,
bolest a strach.
Spoutána řetězy,
mění se v prach.
Zmučená, nechtěná,
srdce má zlomené.
Na nebe upírá,
oči své ztracené.
Beze snů, bez víry,
jež s láskou ji pojila.
Nevidí naději,
co rány by zhojila.
Jak slepá je sebelítost...
v koutě sedí.
Tiše a smutně,
do tmy hledí.
Krvavé šrámy,
bolest a strach.
Spoutána řetězy,
mění se v prach.
Zmučená, nechtěná,
srdce má zlomené.
Na nebe upírá,
oči své ztracené.
Beze snů, bez víry,
jež s láskou ji pojila.
Nevidí naději,
co rány by zhojila.
Jak slepá je sebelítost...
Tipů: 23
» 07.05.14
» komentářů: 9
» čteno: 626(19)
» posláno: 0
» nahlásit
» 07.05.2014 - 22:28
No to joo, v sebelítosti se neutápět, otevřít kukadla dokořán a vidět svět barevně i za černou zdí)
» 07.05.2014 - 23:19
Báseň se pěkně četla :) A s posledním řádkem naprosto souhlasím ... :) ST
» 08.05.2014 - 19:30
krizekkk
Pravda. ST
» 06.10.2014 - 13:46
... však jediná zůstává,
když pláčeš,
kdyš sama jsi,
ztracená,
zahnaná ...
Je třeba do očí se jí smát,
když pláčeš,
kdyš sama jsi,
ztracená,
zahnaná ...
Je třeba do očí se jí smát,
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Následující: Zatmění srdce