Pustý zámek

Vyjádřit jen zlomek toho, jak se cítím. Kolumbus, který neobjevil nový světadíl, ale vznesl se na své lodi do nebeských výšin. Kotvy spustil do nezměrné velikosti prostoru a navštívil skvostný zámek, tyčící se vysoko nad řeky chladného vzduchu. Ty neslyšne omílají dokola se převalující trosky nadýchaných smetanových mraků. Nikdo v nich už dlouho nebydlí.
Nepopsatelná krása bohatého interiéru z nadpozemských výšin. Je to ráj? Co vše mi může nabídnout? Vše, co je možné? A nebo neomezené možnosti? Jedno vím jistě, zde mají věci význam, vyšší smysl. Tělo cítí slasti nebeské a duše se rozplývá blahem. Společně se v jedno mísí. V divokém víru vášně, vzrušení, nadšení a bolesti, s trochou zklamání i radostí. Dohromady tvoří jedinečnou symfonii. Tak unikátní a nevšední. Je toto život? Snad něco většího a záhadnějšího?
Přichází stařík. V jeho obočí se zrcadlí veškerá okolní krása nestálosti divokých obláčků. Pokyne mi. Vstupuji do tmavé místnosti. Působí na mne, jako rajská příroda, ale přece tak uměle. Než se vzpamatuji, mé tělo je vystřeleno směrem vzhůru. Vidím oblaka hvězd. Zelená, oranžová, světle i krvavě rudá, modrá, neonová, chladná, vlhká, milá, žárlivá, rozkošná. Jedna se rodí, další skomírá a zaniká. Hvězda k hvězdě sedá. Napětím se žhaví do běla. Exploze, záře, lehký závan. Po celou dobu naprosté ticho.
Bílá místnost s černým nábytkem. Jsem presně uprostřed. Sedím na dně velké sklenice. Bez života. Bez duše. Mnozí chodí okolo, koukají, šuškají si, občas zaklepou. Nikdo nic nezmůže.
Strop se rázem sesune, všechny zasype a na barevém pozadí nového stropu nekonečna se zjevíš. Svou nesmírnou krásou mi vdechuješ naději, inspiraci... Kapka po kapce. Stékají tvé slzy, za okamžik plavu u okraje a jsem volný. Pak zas mizíš a já vidím jen stádo srnek prchající do všech možných stran. Když přijde velký sup a hejno vran. Jeho věrných služebnic, které mě chtějí k smrti uklovat. Jen za to, že má mysl je jedině tobě oddána. Ale to jen, dokud znovu nepřijdeš a ty strašáci nevzplanou a má zranění vyléčíš.
Dokud budu vědět, že jsi někde tam za horizontem a znovu tě spatřím, snesu každou bolest. Pokud tě ztratím i z nedohleda, budu bloudit nicotou. Bez emocí, bez bolesti, bez vyhlídek. Žádný začátek ani konec. Ani nic mezi tím.