Lotosový květ 34.díl

Druhého dne Adriana nervózně pohlédla na komodu, kde ležel zapečetěný dopis od Rándžita. Než odešel za jejím otcem, aby s ním projednal jednu dost důležitou obchodní
záležitost, dal jí ho Amar do rukou. Pořád se snažila oddálit tu chvíli, aby ho otevřela. Nakonec se zhluboka nadechla a chvějícími se prsty jej opatrně rozlepila.
Když si ho přečetla, zavřela na chvíli oči a povzdechla. Tak trošku tušila, co bude jeho obsahem a vůbec jí to nepřidalo na klidu. Dnes ale byla odhodlána udělat vše proto, aby se její nynější život ubíral tou cestou, jakou si ona přála. Vzala opět na svá bedra tu tíhu zodpovědnosti, která jí ale nyní nepřipadala tak obrovská, jako kdysi. To co po ní Rándžit požadoval, nebylo zdaleka tak děsivé, jako tenkrát…z přemýšlení ji vytrhl Amarův sametový hlas a jeho paže, které jí něžně objaly. Přitiskla si Rándžitův dopis na hruď, ale Amar ho vyprostil z jejích prstů a položil zpět na komodu. Obrátil ji k sobě, vzal jemně její tvář do svých dlaní a palci lehce obkroužil konturu jejích rtů, pak se usmál a řekl tiše.
„Dočteš si ho pak, jsem zpátky, tvůj otec mne příliš nezdržel…aaja… krásně voníš, Poojo, jako svěží květy…pojď na chvíli ke mně, tvá přítomnost mi bere veškerý klid a také sebeovládání…“ zašeptal jí vzrušeně do vlasů, objal ji v pase a pomaličku směroval k posteli. Rozpačitě se pokoušela vymanit z jeho pevného sevření, které bylo až bolestivé, a řekla rozrušeně, snažíc se nemyslet na obsah dopisu.
„Amare, prosím, teď ne…vždyť může kdokoliv přijít…“ Nedal se odbýt a odvětil, přejíždějíc při tom svými rty mazlivě po jejím krku.
„To je mi jedno, jen ať vidí, že tě strašně miluji a potřebuji každou minutu i vteřinu…“

Po chvilce ale musel změnit názor, protože se pootevřely dveře a dovnitř nakoukla Mína.
Šibalsky se na ně zazubila a pohrozila jim svým malým prstíkem.
„Tady jste! Tetička Sarah vám vzkazuje, že se bude za chvíli podávat oběd.“ Rozpačitě od sebe odstoupili a usmáli se na sebe. Amar se zjihle zadíval na svou dcerku, pak ji vyzdvihl do náruče a políbil na špičku nosíku.
„Tak pojď, ty malá veverko, když to tolik spěchá…“ Zvonivě se zasmála, našpulila rtíky, vtiskla mu také na tvář mlaskavý dětský polibek a chytila se jej pevně kolem krku. Rezignovaně pokývl rameny a vykročil směrem ke dveřím, což Adriana pobaveně, ale také spokojeně pozorovala. Pousmála se a pak je následovala.
V jídelně už byli úplně všichni, včetně Vimala a ostatních stráží. Jakmile se Amar posadil, naklonil se směrem k Williamovi a prohlásil.
„Milý barone, vaše pohostinnost je velmi příjemná, ale zítra se bohužel musím vrátit do Indie. A tak vám chci sdělit, že bych byl moc rád, kdyby Adriana a má dcera odjely spolu se mnou…asi byste jako otec měl vědět, že jsme se tenkrát v chrámu mého boha zasnoubili, toužím nyní mít ji po svém boku a učinit svou ženou…“
Baron překvapeně zamrkal, pak se zadíval na mahárádžu a vzápětí na Adrianu, která jej napjatě pozorovala. Bylo to pro něj velmi těžké, sotva ji našel a opět…přesto se zhluboka nadechl a řekl tiše.
„Samozřejmě, Výsosti, nemohu vám bránit, i když pro mne bude velmi bolestné se znovu rozloučit, ale po jisté…ehm… neblahé zkušenosti musím konečně myslet na její šťastnou budoucnost.“ A smutně se ohlédl na svoji vnučku, která překvapeně těkala očkama z jednoho na druhého.

Adriana si všimla otcova bolestného výrazu, přisedla si k němu a políbila ho na tvář.
„Vždyť můžeš kdykoliv za námi přijet, na jak dlouho budeš chtít, hm? Musím odjet, otče, mé místo je nyní vedle něj a své dceři nemohu odepřít, co jí právem patří. Musíš to pochopit a také sdělit Catherine a Arthurovi, s nimi se už nestihnu rozloučit.“
Baron přikývl a chytil ji chápavě za ruku. Při obědě už o tom nemluvili a dokonce se skvěle bavili. Podařilo se jí aspoň na chvilku zapomenout na to, co ji ještě čeká. Začala si ale pomalu uvědomovat, že tentokrát z ničeho nemá vůbec žádný strach, nalezla ve svém nitru dávno ztracenou sílu a odvahu.
Druhého dne se konaly velké přípravy na odjezd, Mína kolem nich radostně poskakovala jako kůzle, už se nemohla dočkat. Před každým, koho potkala, se roztomile nakrucovala a neustále se chlubila, že až budou mít tatínek s maminkou svatbu, stane se z ní opravdová malá indická princezna. Chvilku před tím, než nastoupili do kočáru, se Adriana láskyplně rozloučila s Timym, otcem i chůvou, které ještě pošeptala.
„A ty musíš přijet co nejdříve, až se trošinku zabydlím a dám různé věci do pořádku. Chci tě mít u sebe, už napořád, ale mám o tebe strach, cesta do Indie je daleká a velmi únavná, Timy říkal, že máš nemocné srdce…“ Sarah se usmála a odvětila.
„Mé srdce bylo nemocné steskem po vás, drahoušku, když jsem si myslela, že již nejste naživu, ale nyní opět bije jako zvon. To víte, že za vámi přijedu, a moc ráda, tady stejně už nikoho nemám, když má sestra Stephanie zemřela. A váš bratr mne jistě rád doprovodí, tak o mne nemějte strach.“

Po těchto uklidňujících slovech se Adriana ještě po všech naposledy ohlédla, zamávala jim, a za chvilku již sledovala, jak její rodný dům už po druhé v jejím životě mizí v dálce. Přitulila se k Amarovi a Míně a v duchu se připravila na dlouhou cestu, vstříc nové budoucnosti, kterou měli nyní všichni tři před sebou…