Lotosový květ 33.díl

Když nastal večer, sešli se všichni pohromadě v jídelně baronova sídla. Adriana pozorovala šťastný výraz ve tváři svého otce, který spokojeně sledoval, jak se stůl konečně po dlouhých letech téměř zaplnil. Pak se její pohled střetl s Amarovým a pohltil ji hřejivý pocit, když viděla Mínu, sedící na jeho klíně. Okupovala ho celý večer, musel si prohlédnout a zhodnotit všechny její obrázky, samozřejmě nešetřil chválou a byl na ni pyšný. Neustále mu u stolu něco povídala, trpělivě se jí snažil odpovídat, ale viditelně byl svými myšlenkami u Adriany. Tolik toho měli na srdci, co si chtěli říct a oba se nemohli dočkat chvíle, až budou opět spolu, o samotě.
Sarah si všimla něžných pohledů, které si neustále spolu vyměňovali. Po večeři jí dalo spoustu práce, aby odlákala Mínu od jejího otce. Nehodlala se jej jen tak lehce vzdát a těžce nesla skutečnost, že dnes bude spát ve své komnatě a ne s Adrianou.

V noci se konečně zdi sídla ponořily do sametového ticha, Adriana rozechvěle usedla ke svému toaletnímu stolku a zadívala se na sebe do zrcadla. V jejích chrpových očích se náhle zase objevila radost a něha, které tam již tolik let postrádala. Když se převlékla do noční košile a rozčesala své kaštanové kadeře, ozvalo se tichounké zaklepání. Srdce jí poskočilo jako kamzík a krátce pohlédla ke dveřím. Ty se vzápětí otevřely a ona se šťastně usmála. Jak k ní Amar pomalu kráčel, zálibně si jej prohlížela. Připadalo jí, že se skoro vůbec nezměnil, jen čas mu vepsal do tváře lehký stín. Jeho jantarové oči měly nyní mírně ostřejší výraz, vlasy měl opět pečlivě sčesané dozadu a ve světle svíček se nádherně leskly, slušelo mu to více, než kdysi jeho rozcuchaná černá hříva.
Měl na sobě hedvábnou, stříbrem zdobenou béžovou tuniku a kalhoty stejné barvy, vypadal úžasně. Opět si v šeru všimla té známě fosforeskující záře, vycházející z jeho těla, která ale byla jen slaboučká, téměř už nešla vidět. Přistoupil k ní a vzal ji jemně za ruce. Postavila se a chvíli se mu dívala do očí, jako by si chtěla navždy zapsat do paměti tuto chvíli, o níž si myslela, že ji už nikdy neprožije. Nedal jí ale vůbec žádný čas si tohle užít, ani se pořádně nadechnout, protože náhle prudce přitáhl její boky ke svým a vzápětí už svými ústy ochutnával každý centimetr její šíje a ňader, ona se zase slastně svými prsty probírala jeho hustou hřívou. Nakonec jeho horké rty hladově doputovaly až k těm jejím. Donutil ji pootevřít ústa a hluboce do nich vniknul, zachvěla se, tohle ještě neznala, ale líbilo se jí to, opatrně se pokusila o totéž, což Amar přivítal s tlumeným zasténáním. Beze slov, omámeni vzájemnou blízkostí a opilí rozkoší, vnímajíc jen svůj zrychlený dech, se navzájem osvobodili od šatů a po chvilce se ocitli na oné pomyslné cestě do ráje, o niž byli po celá dlouhá léta ošizeni. Zcela ukrytá pod jeho pevným tělem, šťastně vnímala jedno slovo, které neustále opakoval, snad tisíckrát za sebou…její jméno…

Když se později zmírnil divoký tlukot jejich srdcí a oba odpočívali, něžně jej hladila na hrudi a břiše, náhle pod svými prsty ucítila na levé straně obrovskou jizvu kousek od posledního žebra. Zachvěla se, ale snažila se nedat najevo svůj tíživý pocit, vyvolaný vzpomínkami na ty děsivé chvíle tenkrát večer v Hisaru. Opatrně svou dlaň stáhla a stulila se do jeho náruče, po chvilce se ho odvážila zeptat.
„Prozradíš mi, co se vlastně tenkrát stalo, když jsem utekla z toho strašného místa?“
Mírně se zamračil a zamyšleně se zadíval ke stropu. Pak přece jen odpověděl.
„Ti bastardi si mysleli, že jsem mrtvý a já, v zoufalé snaze přežít, předstíral jsem svou smrt, což se mi úspěšně podařilo. Párkrát ještě do mne surově kopli, ale když jsem se nepohnul, s děsivým smíchem se vyhoupli na své koně a zmizeli v noční tmě. Ani nevím, jak dlouho jsem tam ležel v tratolišti své vlastní krve, omračovala mne ukrutná bolest. Uvědomil jsem si, že jiný na mém místě by už zcela určitě nežil, já však nějakým zázrakem ano, i když mne později opustilo vědomí. Probral jsem se na chladné zemi v chrámu mého patrona Šivy, mé tělo se třáslo, v břiše jako bych cítil oheň, a nade mnou se skláněl Rándžit…“ pak se odmlčel.
Adriana se nadzvedla na lůžku, něžně jej políbila a zašeptala.
„Díky bohu za to. Já si ale myslela, že tě zabili! Nedovedeš si představit, jak hrozně moc to bolelo, nedokázala jsem si s tím nikdy smířit…“ zavřela na chvíli bolestně oči a opět se k němu přitiskla.
„Já vím, mere jaane…já také trpěl, když jsem se pak dozvěděl, že jsi nezvěstná. Myslel jsem, že snad zemřu steskem.“ Řekl zastřeným hlasem.
„A co bylo pak, po tom co tě Rándžit zachránil? A co oni, když se dozvěděli, že jejich hrůzný čin nevyšel?“ zeptala se opět. Najednou zvážněl, vráska na jeho snědém čele se mírně prohloubila a ztěžka se nadechl. Asi tou otázkou zaklepala na jeho třináctou komnatu a on o tom nechtěl hovořit. Lehce se zachvěla, začala tušit, že jeho tajemná minulost má zřejmě stále ještě své pokračování.
„Dnes už jsem v bezpečí, za což vděčím jen Bharatovi. Nechal je pochytat, do jednoho a za svůj čin byli všichni popraveni. Ale o tom ostatním ti povím až jindy, pro tuhle vzácnou chvíli se to nehodí, nechci si ji kazit …tenkrát jsi mi řekla, že tvá láska je jako pramen čisté vody, a já mám žízeň, tak ji uhas a zaplň mou samotu…“ zašeptal, chytil ji v pase a přitáhl tak, aby ležela na něm, opět ji k sobě žádostivě přitiskl a nenasytně ochutnal její sladké rty…

K ránu oba probrala zvláštní tíha v jejich nohou. Posadili se a vzápětí se tiše rozesmáli. V nohách postele, schoulená do klubíčka jako maličký ježek, spala jejich dcera Rukminí. Opatrně se oblékli, aby ji neprobudili, on se pak na ni dlouze zadíval a zašeptal.
„Je úžasná, znám ji chvilku, ale už ji zbožňuji, je pro mne nejdražším pokladem. Jedno mne ale mrzí, že jsem o ní vůbec nevěděl, neviděl její první úsměv a krůček, kterým se poprvé vydala vstříc životu. A ani neslyšel její první slovo…nemohu se za to na tebe zlobit, protože události se tenkrát ubíraly jiným směrem, než bychom si oba přáli a osud nás tak podivně rozdělil…“ ve tváři se mu objevil smutný výraz, objal Adrianu a opět ulehli. Rukmíní ale po chvilce zavrněla a ve spánku se přesunula mezi ně. Adriana pak pobaveně sledovala údiv v Amarových očích, když se jeho dcera k němu přitulila a majetnicky jej svou malou snědou ručkou objala kolem krku…