Bída..!

Lehký vánek z tváře popel smutku stírá,
strasti života, smrti čpí... a štěstí? Bída!...

Smutní z osamění v koutu zašlé putyky
Hrají milenci jeden druhému na city,
A každý z nich samotný nese svůj kříž
Dělené osudy,
srdcem spojené zříš

A ospalým večerem zní písně známé
Hledím na ně, a večer se táhne
A já piji víno, a hledám kde je pravda
dopíjejíc láhev tuším,
že asi není žádná.

A pak...

Sedíc ve stínu potemnělé galerie,
kolem mne prochází čtenáři beletrie,
tvrdíc že jen pro prózu každý z nich žije,
odvětím: život není próza ale poezie.

A putyka křičí hlasem svých zdí
příběhy chudáků co za zdmi spí
nikdo je neslyší nebo spíš nechce,
na mě zdi volají přehnaně trpce.

Zvětralé pivo s balíčkem cigaret loudím
možná,
že jen sám v sobě bloudím
možná
že příběhy druhých jsou pro mé uši trnem
slyšme jen touhy své,
rozmlouvat s rozumem budem.

Já poslouchám...

Na tváři ženy z vedlejšího bytu
přibyla jizva,
když manžel ztvárnil operetu,
prý on tomu tak vždycky říká,
jsem opravdu sám,
kdo slyší jak naříká?

Nechtěl jsem víc než obdivovat její hlas,
při pláči a křiku
běhal mi po zádech mráz,
nechtěl jsem víc než neslyšet už nic
nechtěl jsem už víc než "rozumím ti" říct.

Nechtěl jsem slyšet vánek co z tváře popel smutku stírá,
a ani strasti života, smrtí čpící... a štěstí? Pořád Bída!