Lotosový květ 27. díl

Západní Indie, Mihapur, o měsíc později…

Rakesh Khan zamyšleně usrkával ranní kávu a pak se obrátil s prosbou na svou ženu Mayu. Byl rád, že se konečně vrátila od své matky, snad bude mít více štěstí.
„Nevím si s ní rady, Mayo, nemluví, stále pláče, nechce skoro nic jíst, a pije jen vodu. Jestli to takhle půjde dál, jistě onemocní nebo zemře. Musíš s ní promluvit, od ženy přijme útěchu spíše než ode mne…běž za ní a pokus se ji přesvědčit, že tenhle stav jí velmi škodí.“
Maya povzdechla, vzala hrníček s mlékem, pár placiček a ovoce a vydala se do světnice, kde nyní přebývala ta anglická dívka. Tiše zaklepala a pak vstoupila dovnitř.
„Poojo…tohle přece dál nejde. Musíte více jíst, chápu, jak se cítíte, ale přes všechno to neštěstí je třeba myslet i na sebe. Amar by si určitě nepřál, abyste se takhle trápila. Takže, tady máte mléko a také nějaké jídlo…matro, Pooja…už přestaňte plakat…“ řekla konějšivě a pohladila ji po vlasech.
„Děkuji, snad do sebe něco dostanu. Ach Mayo, ty slzy ale nechtějí přestat téct, nemohu za to. Navzdory tomu, kým nebo čím vlastně byl, milovala jsem jej a byla po jeho boku šťastná…a teď už jej nikdy neuvidím…proč se to všechno muselo stát?“ vzlykla. Pak se přerývaně nadechla a s obavou se zeptala.
„Už něco víte? Je aspoň Rándžit v pořádku? A Rukminí?“
Maya zavrtěla hlavou, přesto se ale Adrianě zdálo, jako by před ní něco skrývala.
„Nevím, stále z Hisaru nepřišla žádná zpráva, musíme být trpěliví, snad se brzy něco dozvíme…“
Odpověděla jí a rozpačitě si odkašlala. Adrianě bylo sice divné, že se vyhýbá pohledu do jejích očí, ale nakonec ten zvláštní pocit překonala. Slabě povzdechla a pak zašeptala.
„Jak jen budu bez něj žít? Bolí to a bodá, jako trny růží. Je to moje vina, kdybych poslechla jeho pěstouna a v onu osudnou noc nezklamala, nestalo by se to. To já ho vlastně zabila!…“
„Ale Poojo, tohle neříkejte, ať už jste měla udělat cokoliv, dříve či později by jej našli. Sekta je velmi mocná a vede je slepá víra. Nesmíte se v žádném případě obviňovat.“
„Možná…a neříkejte mi Pooja, to jsem byla jen pro něj…tak dobře, vypiju tedy aspoň to mléko, ale nezlobte se, jíst už dneska opravdu nebudu. Snad zítra…“

Když Maya odešla, Adriana ulehla na lůžko a v tom to zase ucítila, ten sotva znatelný něžný pohyb v jejím břiše, které už nebylo tak docela ploché. Jako když svíráte v dlani maličkou žabku. Sledovala to již třetí den a znepokojovalo ji to. Z hladu se jí už trošku točila hlava. Zítra se musí pokusit něco sníst…
Po týdnu se již mírně zotavila, nejdříve se procházela jen po zahradě, ale jednoho dne se odvážila jít až do města. Proplétala se ulicemi, zvědavě nakukovala do krámků, až zabloudila na nevelké náměstíčko. Bylo zde shromážděno několik lidí, někteří seděli v kruhu na zemi. Brzy pochopila proč. Za chvilku se totiž objevili nějací potulní pěvci. Jeden muž měl zvláštní bubínek, zavěšený na krku, druhý dlouhou píšťalu a dívka byla oblečená v pestrých červených šatech, na rukou a bosých nohou se jí leskla spousta barevných náramků, které při každém jejím pohybu hlasitě chřestily. Pak začali hrát a zpívat nějakou krásnou píseň. Usadila se také pohodlně na zem, objala rukama svá kolena a zaujatě naslouchala…

…Mé kroky dávno ztichly
a stín je vše, co mám,
co z přátelství tu zbylo
to osud sebral nám.

Však láska neumírá
ta žije v srdci dál.
A ty pod tím svým chráníš
můj malý z lásky dar…

Ta slova jí vehnala do očí slzy…Najednou ucítila na svém rameni lehký dotek. Trhla sebou a ohlédla se. Byla to Maya.
„Tady jste, měla jsem o vás starost, jste ještě slabá, neměla byste se vydávat tak daleko a sama…“ Adriana se smutně usmála, zabloudila pohledem k tančící a zpívající dívce a zeptala se.
„To je moc krásná, i když smutná píseň. Znáte ji, Mayo?“
„Ano, je hodně stará…znala jsem ji ještě jako dítě. Máte pravdu, její obsah vždy dokázal rozplakat nejedno ženské oko.“
Adriana bolestně povzdechla a Maya ji konějšivě pohladila po rameni.
„Pojďte raději domů. Už se ochladilo…“
Přikývla a zimomřivě se zachumlala do sárí, když ale vstala, zatočila se jí hlava a najednou se tiše sesunula v mdlobách k zemi. Když se probrala, ležela už na své posteli, skláněl se nad ní lékař a pečlivě ji prohlížel.
Ještě zkontroloval tep a zorničky a pak se na ni usmál. Něco mu rozuměla, zbytek jí tlumočila Maya.
„Tak, konečně jste zase mezi námi, můžete být klidná, nic to není. Musíte se jen o sebe lépe starat, více jíst a tak, protože pro vás mám radostnou zprávu. Čekáte dítě, copak jste nic nepoznala? Je to už více než čtyři měsíce…“ zeptal se udiveně. Zmateně pokývla rameny, něco už v posledních dnech tušila, ale nebyla si jistá. Tolik jí chyběla Sarah, která by jí určitě vše vysvětlila. Zhluboka se nadechla a pak se rozplakala.
„Ale, ale, nač ty slzy, měla byste přece být šťastná…“ utěšoval ji lékař.
„Nemohu být šťastná, protože…protože jeho otec je nikdy nepohladí…“ šeptala mezi slzami. Maya k ní přistoupila, vzala ji za ruku a řekla starostlivě.
„Takový je život, mere Pooja, občas nezbývá nic jiného, než se s ním smířit…ale dítě je dítě, musíte je přijmout i za takových okolností…“ a opět se tak podivně ohlédla na svého muže. Adriana na ni podezíravě pohlédla, nicméně smířeně pokývla hlavou a utřela si uslzenou tvář.
„Já vím…je to jeho dar, tak jako to zpívali v té písni. Budu své dítě chránit a milovat, jak nejlépe dovedu, za nás oba…Je to to jediné, co mi po Amarovi zůstalo…“ dodala tichounce.
Když všichni odešli, zadívala se k oknu a podařilo se jí po dlouhé době usmát se. Přitiskla ke svým rtům kamenný kvítek lotosu, visící ji na krku, který se jí vzápětí odměnil slabým fosforeskujícím zábleskem. Pak něžně pohladila své břicho, kde začínal růst nový život, památka na její lásku, příslib radostné budoucnosti, a navzdory hlubokému smutku ji najednou zaplavil pocit štěstí…

Nekonečně dlouhé dny od úsvitu k soumraku, plné samoty a smutku, Adrianu ubíjely. Snažila se na vše zapomenout a co nejvíce zapojit do zdejšího života. Se zájmem sledovala Mayu, která ve volných chvílích vyráběla nejrůznější ozdoby z korálků a barevné náramky.
Byly skutečně roztomilé.
„Jste moc šikovná, naučíte mne to?“ požádala ji jednoho dne. Maya s radostí souhlasila. Zakrátko se počet výrobků zdvojnásobil a pak je s ní Adriana začala chodit také prodávat na trh. Jednoho dne se při nákupech zatoulala í do přístavu. S jistou nostalgií v srdci pozorovala připlouvající a odplouvající lodě. Když jednoho dne spatřila tu, na jejímž stěžni plápolala anglická vlajka, rozbušilo se jí srdce. Zmocnila se jí opět, jako již mnohokrát v životě, poněkud bláznivá myšlenka.
V této zemi ji už nic netěšilo, svou lásku navždy ztratila a za Rukminí ani Rándžitem jet nemohla, protože by to nejspíše mohlo ohrozit život její i dítěte. Maya s Rakeshem ji sice zbožňovali, ale stále si připadala jako jejich přítěž. A Amar…bolestně povzdechla a vydala se zpátky k trhu.
Pár dní se ještě rozmýšlela, ale nakonec se rozhodla. Odjede zpátky do své země, tajně, protože Rakesh by s tím jistě nesouhlasil. Ale díky hluboké ráně ve svém srdci, hodlala udělat tlustou čáru za svým předešlým životem. Nechtěla se vrátit domů, vlastně ve svém stavu ani nemohla, kvůli hanbě, kterou by na svou rodinu uvrhla. A už vůbec ne k Maxovi, při tom pomyšlení se otřásla hrůzou a odporem. Kdyby ji takhle spatřil, nejspíš by ji asi zabil…chtěla začít žít nový život, daleko od všech, jen se svým svědomím, ztracenými iluzemi a vzpomínkou, jejíž něžný dotek stále častěji cítila ve svém rostoucím břiše. Opět se příštího dne vydala do přístavu a nesměle se zeptala jednoho z námořníků, postávajících na molu.
„Promiňte, pane, kde je váš kapitán? Chtěla bych se ho jen na něco zeptat…“
Muž se na ni udiveně otočil, podle šatů to nečekal, ale tato dívka viditelně nebyla odtud.
„Hm, nedaleko se posilňuje s mými kamarády, slečinko. A co byste potřebovala?“ zeptal se a maličko podezíravě přimhouřil oči.
„Když mne za ním zavedete, dozvíte se to…“ odvětila ostražitě a odměřeně se na něj podívala. Mlčky pokývl rameny a pak se spolu vydali naproti do malé hospůdky. Adriana raději počkala venku, neměla odvahu vejít dovnitř. Za chvíli vyšel ven zavalitý muž v uniformě námořního kapitána, s obrovskou jizvou na čele a dýmkou v ústech.
„To jste vy? Tak copak máte na srdci?“ zeptal se hrubým hlasem. Zhluboka se nadechla a pak se konečně odvážila promluvit.
„Potřebovala bych se dostat domů…do Anglie…moc vás prosím, bohatě vám za to zaplatím…“
Zvědavě ji přejel pohledem a úlisně se usmál, potáhl z dýmky a vypustil z úst mračno štiplavého kouře.
„Aha a čímpak hodláte platit? Rupie mi asi moc platné nebudou…“
Usmála se a vytáhla maličký váček s perlami. Vysypala si je na dlaň a on hlasitě hvízdnul.
„Tak to je jiná…i když možná budete muset trochu připlatit, to je málo…“ a zadíval se na ni mlsně. Adriana zbledla, ale námořník, který ji sem přivedl, se přitočil ke kapitánovi a něco mu pošeptal. Ten se zarazil a zklamaně zabloudil pohledem k jejímu už mírně vystouplému břichu.
„Eh, vidím, že s vámi příliš zábava asi nebude, no nevadí, odpracujete si to jinak. Třeba v lodní kuchyni. Tak si pamatujte, pozítří ráno odplouváme. Pokud si to do té doby nerozmyslíte, budeme na vás čekat.“

Druhého dne večer si tajně sbalila své věci, všechny své zbývající peníze, které si tenkrát dovezla, a napsala dopis na rozloučenou, snad mu budou rozumět a pochopí ji. Smutně ještě pohlédla na hromádku šatů, které jí dala Rukminí, nechtěla je brát s sebou, zbytečně by jí vše bolestně připomínaly. Na cestu si přichystala své bývalé šaty, z pasu ale musela vytáhnout stužku, protože by jí nyní byly příliš těsné. Téměř celou poslední noc proplakala, usnula na chvíli až nad ránem, s Amarovým jménem na rtech. Tiše se ráno proploužila z domu, když všichni ještě spali, naposledy se ohlédla a se slzami v očích se vydala směrem k přístavu. Loď kapitána Browna již byla přichystaná k vyplutí. Na molu ji čekal ten muž, kterého poprvé požádala o pomoc.
„Tak jste přece přišla, slečinko? V těchto šatech vypadáte mnohem lépe, řekl bych, že docela vznešeně. Stejně mi nejde na rozum, kde jste se tady v Indii vůbec vzala? Ale to mi asi neprozradíte, hm?“ prohodil a zabafal z fajfky. Rozpačitě pokývla rameny a plaše se usmála.
„No dobrá, tak pojďte, máte přichystanou kajutu a pak vám ukážu naši kuchyň, budete k ruce našemu kuchaři, když se tak na vás koukám, vařit asi moc neumíte. A jinak, jmenuji se Jeremy, kdykoliv budete něco potřebovat, klidně se na mne obraťte, kapitán je příliš velký morous, raději se mu vyhýbejte.“
"Děkuji za vaši starost, já se jmenuji Adriana..." usmála se na něj a ihned jej následovala.

O pár minut později zvedla loď kotvy a vyplula z přístavu. Adriana stála na palubě a při pohledu na vzdalující se indické pobřeží její oči opět zalily slzy a když pohlédla na svoji ruku, na níž se třpytil Amarův prstýnek, po chvilce se jí zmocnil usedavý pláč. Pak k ní přistoupil Jeremy a řekl.
„Měla byste jít raději dovnitř, teď to bude házet, než se dostaneme na širé moře. Ať si nějak neublížíte.“
Přikývla, otřela si rukávem slzy, ještě naposledy se ohlédla a pak s povzdechem odešla do své kajuty.
I když v té zemi byla jen pár měsíců, měla pocit, jako by tam v dálce zůstalo kus jejího života, a také srdce…