Lotosový květ 26. díl

Čas neúprosně běžel dál, jako vyplašené stádo divokých koní, ještě třikrát Adrianiny zarudlé oči přivítaly po probdělých nocích ranní úsvit. V této tíživé situaci ani nestačila vnímat, že se s ní něco zvláštního děje. Stále častěji se jí zmocňovaly bolesti hlavy nebo mdloby a sotva se dnes ráno zvedla z postele, ihned běžela s náhlou nevolností k umyvadlu. Nechápala to, připisovala svůj stav obrovskému psychickému vyčerpání, způsobenému tíze, kterou nesla ve svém nitru.
S přibližujícím se večerem se tato tíha stávala mnohem nesnesitelnější, nakonec se ale rozhodla, že to přece jen zkusí. Třeba měl Rándžit pravdu a není jiné východisko.
Celý večer ji Amar zkoumavě pozoroval, snad proto, že byla dost nervózní a úzkostlivě před ním uzavírala svou mysl. Snažila se ale být veselá, i když právě dnes to byl opravdu nadlidský výkon, sama nechápala, kde se v ní bere ta síla.
Necelou hodinu před půlnocí ji doprovodil do jejich komnaty a sotva ji políbil na dobrou noc, ihned se otočil, s úmyslem odejít. Předběhla jej, prudce zabouchla a nenápadně zamkla dveře. Aniž si toho všimnul, klíč vytáhla ze zámku a ukryla jej tajně v kapsičce šatů. Pátravě se na ni podíval, náhle pocítila podivné vnitřní chvění, ale snažila se to překonat, poznala, že opět ze všech sil útočí na její mysl.
Použila pak všechna ženská kouzla, aby zapomněl na svůj odchod. Pomaličku k němu přistoupila a položila mu své ruce kolem krku. Donutila jej ustoupit o krok dozadu a opřít se o dveře, pak se k němu jemně přitiskla. Něžně se prohrábla jeho hustými černými vlasy a přesunula své dlaně ke knoflíčkům košile. Napjatě ji pozoroval a když jej rozepnula a začala mapovat svými ústy jeho krk a hruď, slabě zasténal a pevně ji objal. Krátce ale znepokojeně pohlédl oknu, jímž se do pokoje prodíraly stříbřitě zářivé paprsky, měsíc shlížel při svém naplnění na zem v celé své chladné kráse.
„Nevíš, co děláš, musíš mne nechat odejít, uvědom si, že dnes je velmi nebezpečné, abych se zdržel…“ zašeptal odevzdaně téměř u jejích rtů. Obdařila jej tím nejsvůdnějším úsměvem, jaký vůbec dokázala a naznačila mu, že ve své hře míní dále pokračovat. Dal ji ale příležitost se pouze jednou nadechnout a pak se zmocnil jejích rtů s tak prudkou žádostivostí, až ji to polekalo. Jako šílený z ní strhal šaty a vzal si ji přímo tam, na zemi u dveří, ani nestačili dojít k posteli. Bylo to sice nádherné, fascinující, ale dnes z jejich milování neměla vůbec žádnou radost. Stále musela myslet na meč, který měla ukrytý pod postelí a také ji tížilo svědomí, že na něj přichystala navzdory jejich lásce takovou podlou lest.

Těsně před půlnocí se Amar rychle zvedl a tentokrát nekompromisně zamířil ke dveřím. Když zjistil, že jsou zamčené, zprudka se na Adrianu otočil. Polekaně sledovala, jak se náhle v jeho očích objevil zvláštní divoký výraz, který ji k smrti vyděsil.
„Dej mi klíč, Poojo…nechtěj po mně, abych použil svou moc, těch dveří by bylo opravdu škoda…“ zasípal a natáhl k ní dlaň. Ustrašeně zavrtěla hlavou a o pár kroků ucouvla směrem k posteli. Najednou k ní přiskočil a svůj příkaz rázně opakoval. Když i tentokrát odmítla, z jeho úst se vydral zvláštní hluboký vzdech a chytil se za hruď. Zavřela na okamžik hrůzou oči, věděla, co nyní přijde. Když se jeho rysy začaly měnit, louč na zdi divoce zaplápolala. Adriana se prudce sehnula a vytáhla zpod postele meč. Jakmile jej uchopila do svých dlaní, jasně na okamžik zazářil, naopak louč zhasla a rozšířila kolem sebe štiplavý dým. V pokoji nastalo šero, zjasňované poouze svitem měsíce. Ruce se Adrianě třásly a očí tekly slzy zoufalství. Amar ustrnul na místě, jako by mu něco bránilo pohnout se, a v jeho nyní cizím pohledu se zobrazil strach. Bolestivě ji chytil za zápěstí a zachraptěl úplně změněným hlasem, který jako by nepatřil jemu.
„Nahi…Tohle nesmíš…varuji tě! Jsi přece moje Pooja, patříš mně, myslel jsem, že mne miluješ, tak moc, jako já tebe, tak proč to děláš…?" Povolil svůj stisk a jemně se svými horkými prsty dotkl její tváře a rtů. Na okamžik zavřela oči a najednou se v ní něco zlomilo, meč jí vypadl z ruky, sesunula se k zemi na kolena a zavzlykala.
„Nedokážu to!…nemohu!...miluji tě, ať jsi kdokoliv…bůh mi to odpusť!...“
Pak mu třesoucí se rukou podala klíč. Opatrně k němu zvedla oči, ale ihned je raději sklopila, ten děsivý pohled, který se jí naskytl, si přála navždy vymazat z paměti. Zasmál se nelidským smíchem, vytrhl jí klíč z ruky a okamžitě zmizel do nočního ticha. Zoufale toužila, aby tohle byl pouze nějaký hrozný sen, ze kterého se ráno probudí, ale mýlila se. Po chvilce jako by zvenku uslyšela hlasité tygří zamručení. Pokusila se zvednout, ale najednou ucítila, jak se s ní houpá zem a obestřely ji milosrdné mdloby…

K ránu Adrianu probral nepříjemný chlad. Otevřela pomalu oči a uvědomila si, že stále ještě leží na zemi.
Po celém těle cítila bolest, zřejmě z nepohodlného a hlavně neplánovaného spánku na tvrdé a studené dlažbě. Ztěžka se posadila a pohlédla ke své posteli. Vrátil se k ní zase zpátky…spal a klidně oddychoval, jako by se vůbec nic nestalo, z košile mu tentokrát zbylo jen pár špinavých cárů a ve tváři měl několik krvavých šrámů. Už to ale byl opět on…
Nemohla pochopit, jak tohle vše dokázal po celou dobu ukrývat, před svou sestrou, i všemi, kdo přebývali v paláci. Vstala a tiše schovala meč zpět na dno truhlice.
Se slzami v očích se k němu opět přiblížila a sykla bolestí, když se dotkla velké zarudlé skvrny na svém zápěstí. Byla si vědoma toho, že zklamala, ale neměla sílu něčeho litovat. Vůbec si nedokázala představit, co bude nyní dál, a jaká úskalí osudu na ni opět čekají.
Usedla na okraj postele, něžně jej políbila na odhalenou hruď a svým kapesníkem mu začala ošetřovat rány. Jakmile se jej dotkla, probudil se. Provinile se usmál a zadíval se na ni těma svýma nádhernýma zářivýma očima. Připadalo jí, že si snad ani neuvědomuje, co se minulé noci stalo a jak moc jí ublížil. Byl jako dvě strany mince…líc a rub…světlo a stín…život a smrt…Stáhl ji k sobě a po chvilce zcela ukryl ve své náruči a ona šťastně vnímala jeho stále více horké polibky, které jako omámená opětovala. Nechtěla se jej na nic ptát, protože by se jí stejně nesvěřil, kde celou noc byl a co dělal. Možná to ani raději nechtěla vědět, jen pouhá představa ji děsila. Později vzala do rukou jeho rozedranou košili. Hodlala ji spálit, jakmile se jí k tomu naskytne příležitost…chtěla zakrýt veškeré stopy, které by jej mohly jakkoliv prozradit. Když Amar opět usnul, něžně jej přikryla pokrývkou a s úžasem si všimla, že šrámy v jeho tváři jako by se zázračně rychle hojily, doslova jí mizely před očima.

Odpoledne musela, ač nerada, přijmout Amarův návrh, že by mohli navštívit Rándžita, chtěl se mu zřejmě pochlubit s jejich zasnoubením. Když ale pomyslela na to, jak bude stařec zklamaný, píchlo ji u srdce, stále ale neměla v úmyslu ničeho litovat. Říkal přece, že je to jen její volba, neměl tedy právo ji jakkoliv soudit.
Dnes se za ním vydali pěšky, a když zaklepali u jeho dveří, maličko se jí podlomila kolena, ale hrdě zvedla hlavu, byla připravená čelit čemukoliv. Když Rándžit otevřel dveře, byl velmi překvapený, okamžitě se ostře zadíval na Adrianu, ona však svůj zrak navzdory svému odhodlání sklopila.
„Namaste, Rándžite…jsem moc rád, že vás vidím. Dnes mám pro vás radostnou zprávu. Chci vám představit svou budoucí ženu. Drahý pěstoune, tohle je moje Pooja…“ Řekl radostně a políbil ji. Rándžit udiveně zvedl obočí a pozval je dál.
„Vítám vás, blahopřeji, a máš štěstí, můj přítel Rakesh ještě po pohřbu tvého otce neodjel, určitě tě také rád uvidí a uslyší tuto skvělou novinu!“
Jakmile se Adriana přitočila k Sitě a Rakeshovi, s obavami se Amara tiše zeptal.
„Víš, co děláš, chlapče? Po smrti otce bys měl ještě držet smutek a zdá se, že jsi také zapomněl na svůj úděl…pokud si dobře pamatuji, ještě nedávno ti na ní záleželo, proč ji nyní vystavuješ tak obrovskému nebezpečí?“
Amar po něm bleskl pohledem, a to co pak řekl, starce dost překvapilo.
„V hlavě se ti rodí samé nesmysly, stárneš drahý Rándžite. Snažím se mít vše pod kontrolou, pokud ovšem Pooja bude stát při mně, a nebude riskovat, tak jako dnes v noci!…“ řekl důrazně, při těchto slovech se zamračil a probodl jej podezřívavým pohledem. Stařec jen povzdechl, nehodlal se s ním přít, poznal, že dnes by to nemělo žádný smysl, ani probírat s ním jeho rozhodnutí o převzetí trůnu. V duchu jej také zamrzelo, že Adriana tak lehkovážně ztratila svou sílu a odvahu.
Raději se zvedl a pozval jej ke stolu, kde už bylo připraveno pohoštění a vonící čaj. Pak už o tomto tématu mezi nimi nepadlo ani jediné slovo, bavili se navzdory všemu skvěle. Když se venku setmělo, rozloučili se. Večerní obloha byla úplně celá pokrytá hvězdami, Adriana se k Amarovi pevně přitulila a společně se vydali na cestu k paláci.

Po chvíli Amar zpozorněl a s obdivuhodnou rychlostí se otočil, jeho tvář měla najednou zvláštní ostražitý výraz, jako když zvíře cítí nebezpečí. Brzy pochopila, proč.
Najednou se ze stínu vylouplo několik tmavých postav na koních. Adriana leknutím vyjekla, ale to už je ti muži obklopili. Měli na tvářích černé roušky a na čelech zvláštní znak, jakési tři vodorovné vlnky. Amar se zarazil, něco jim ostře řekl ve své řeči a jeho oči ve tmě zlatavě zasvítily. Jeden z mužů, který je zřejmě vedl, se pohrdavě zasmál a odvětil.
„Jen klidně mluv v její řeči, ať se dozví, s kým má tu čest. Tvůj otec si bláhově myslel, že nás umlčel, když zabil Hadžiho a jeho muže, ale já, Vikram, jsem jako jediný přežil!“ Z jeho úst se na Amara nejdříve snesl vodopád urážek a pak se obrátil k ostatním a vykřikl.
„Chopte se ho, konečně nastal čas, nehleďte na to, že má královskou krev! Zabijte toho netvora! A jeho konkubínu také, ale později! Přeji si, aby se na to dívala!“
Amar se postavil před plačící Adrianu a vytasil svůj meč. Pak na ni křiknul.
„Běž, Poojo, utíkej zpátky! Musíš se zachránit!“
Nesouhlasně zakroutila hlavou a chytla jej křečovitě za kabát, ale on svůj rozkaz opakoval.
„Džáo!..Běž, slyšíš? Hned!!!“
Muži byli příliš zaměstnáni Amarem, takže si nevšimli, že se rozběhla. Když zmizela ve tmě, ještě se ohlédla, a tu jí z úst unikl zděšený výkřik a pak si zakryla dlaněmi tvář.
Poslední, co uviděla, byl hořící pruh trávy, vzpínající se koně a pak Amarova postava, padající k zemi. Na jeho bílé košili se zlověstně rozlévala rudá skvrna…
Chtěla se vrátit zpět, ale když se jeden z mužů podíval jejím směrem a něco křiknul, pak se přece jen rozběhla zpět k Rándžitovu domu. Několikrát zabouchala na dveře a když se otevřely, vpotácela se dovnitř a pak se zhroutila na zem. Rakesh se k ní okamžitě sklonil, a vzápětí přiběhli i Rándžit a Sita.
„Co se stalo? Kde je Amar?“ Zoufale mezi slzami přerývaně šeptala.
„Přepadli nás nějací muži…a nazývali ho netvorem!... chtěli zabít i mne, ale utekla jsem! Ach Rándžite, oni ho zabili! Amar je… mrtvý!“ pak se usedavě rozplakala.
„To se vám určitě zdálo, počkáme a uvidíme…“ odpověděl stařec a krátce si vyměnil s Rakeshem znepokojený pohled. Adriana zavrtěla hlavou.
„Ne, nezdálo, viděla jsem, jak padnul k zemi! Nikdy ten hrozný pohled nezapomenu…A teď zabíjí i mne!“ vykřikla zoufale. Rándžit se znovu obrátil na svého přítele a řekl bezbarvým hlasem.
„Vrátili se, zřejmě někdo z nich tenkrát unikl, jsou zaslepeni svou vírou, znají teď pravděpodobně i jeho tajemství a nezastaví se před ničím…“
Pak vzal Adrianu za ruku a řekl konějšivě.
„Nezabijí vás, nebojte se, Rakesh vás odvede zadním vchodem a odjedete s ním do bezpečí, ještě teď. Ukryje vás ve svém domě v Mihapuru, tam vás docela určitě nenajdou…a já pak půjdu zjistit, co se vlastně stalo.“
Po těchto slovech už nebylo nač čekat, možná si některý z těch mužů všiml, kam běžela. Hrozilo nebezpečí, že by se mohli každým okamžikem objevit. Sita ji odvedla do pokoje, pomohla jí sbalit to nejnutnější a za chvíli se na prašné cestě ozval dusot koňských kopyt, který pak pozvolna dozněl v hluboké noční tmě…