Stargate Atlantis: Uncertain future -11-

- Liu Kauli -

Nemohla jsem tomu uvěřit, nebo jsem tomu spíše odmítala uvěřit... Já doopravdy zabila Wraitha? Ano, podle všeho to tak vypadalo.

Podívala jsem se na svoje ruce, které se mi mírně třásly a byly pokryté odpornou wraitskou krví. Slezla jsem z mrtvoly a začala si vodou z rukou smývat jeho krev.

Musela jsem si pospíšit, jelikož to, že jsem narazila na jednoho z nich, bylo důkazem toho, že další mohli být blízko, a já si byla jistá, že dalšímu bych se už neubránila.
Když jsem se zbavila krve, vytáhla jsem z Wraitha svou dýku, kterou jsem taky očistila a vrátila zpět do pouzdra u stehna. Naposledy jsem se podívala na mrtvého nepřítele a všimla si na jeho zápěstí předmětu, na němž blikaly podivné tečky. Sklonila jsem se blíž a uviděla, že se k jedné červené tečte přibližují další čtyři tečky, ale bílé barvy. A v tom mě to trklo – ta červená tečka jsem byla jistě já. Tahle technologie jim tedy umožňovala, aby mě na jakékoli planetě našli?

Rychle jsem ten předmět z wtaithova zápěstí sundala a nandala si ho na svůj. Takhle alespoň oproti nim získám malinkou výhodu a podaří se mi zůstat na živu nějaký ten den navíc.

Vstala jsem a zkontrolovala svou pozici na tom zařízení. Bílé tečky už byly velmi blízko, což znamenalo, že byl nejvyšší čas, abych se odtud vzdálila. Nemohla jsem se však vrátit tím směrem, kterým jsem sem přišla, jelikož bych jim akorát tak vběhla do náruče. Abych se tedy dostala ke Kruhu předků, budu to muset nějak obejít. Můj problém byl však v tom, že jsem neměla ani nejmenší tušení, kterým směrem se Kruh nacházel...

Neměla jsem však čas, abych se tím zaobírala právě tady, takže mi nezbývalo nic jiného, než sázet na štěstí, že na Kruh nějakou náhodou narazím. Vykročila jsem a o něco zakopla. Podívala jsem se, co to bylo a spatřila wraitskou zbraň, která Wraithovi pravděpodobně vypadla z ruky při tom, jak jsem ho porazila k zemi. Sehnula jsem se a vzala si ji. Mohla se mi hodit, i když jsem neměla ponětí, jak se s ní zachází.

Prohlédla jsem si ji z blízka, u rukojeti, kterým se zbraň držela, se nacházela jakási páčka. Zmáčkla jsem ji a lekla se tak, že mi zbraň málem vypadla z ruky, protože z ní hned vyšlehlo namodralé světlo podobné tomu, kterým mě napůl omráčili na Wraitské lodi. Snad se s ní dali stejně tak omráčit i její stvořitelé, i když jsem hádala, že jeden zásah na ně stačit nebude.

Na nic už jsem nečekala a dala se do běhu, i když to nebyl tak úplně běh, protože jsem měla zraněnou nohu, takže jsem střídala kroky s poskoky. Brodila jsem se potokem. Moje kroky byly dosti hlasité, jak narážely do vody, která cákala na všechny strany, proto jsem se modlila, abych narazila na nějakou cestu, protože tohle cákání mohli Wraithi slyšet.

Nevěděla jsem, jak daleko nebo kde přesně jsem se nacházela, ale doufala jsem v to, že jsem byla alespoň na dobré cestě. Stromy kolem potoka začínaly řídnout a já si všimla, že i potok se začínal zužovat. Vedle něj se rýsovala cesta. Vydala jsem se k ní a zkontrolovala pomoci zařízení, jak jsem na tom byla s mými pronásledovateli.

Zaklela jsem, byli blízko. Dala jsem se do dalšího úprku. V pravé ruce jsem křečovitě svírala zbraň a uvažovala nad tím, jestli má nějak omezené výstřely, protože kdyby měla, bylo by to moc špatné.

Pokračovala jsem dál a v dálce uviděla Kruh předků, u kterého díky bohu, žádný z Wraithů nebyl. Srdce mi po tomto zjištění radostně poskočilo, ale vzápětí jeden či dva údery vynechalo. Ozval se za mnou totiž výstřel, který těsně minul mou hlavu, hned vzápětí jsem uslyšela, jak se Wraithi přibližovali a další výstřely mířily mým směrem.

Utíkala jsem kruhu, jak nejrychleji jsem, vzhledem k zranění, mohla. Bylo mi jasné, že mně v každé sekundě mohli ulovit, proto jsem na nic nečekala a dala se do zadávání kombinací symbolů a v duchu se modlila, ať zadávaná adresa existuje. Existovala, mé modlitby byly tedy vyslyšeny.

Když se Kruh otevřel vydala jsem se k němu a pokusila své štěstí – začala jsem po Wraithech taky střílet. Nedívala jsem se, jestli moje výstřely našly svůj cíl, pro mě bylo důležité, abych se z této planety dostala, pokud možno živá.

Prošla jsem kruhem a o vteřinu později se rozhlížela po nové planetě, na které naštěstí nepršelo. Udělala jsem krok vpřed, když v tom mě do zad trefila zbloudilá střela z weraitské zbraně a já omráčeně klesala k zemi. Sotva jsem dopadla, praštila jsem se do hlavy a odebrala se do sladké náruči nevědomosti.


*


Trhnutím jsem se probudila. Srdce mi zběsile tlouklo tak, jako kdyby se mi chystalo vyskočit z hrudi. Zase jsem, jako mnohokrát předtím, měla noční můru, ve které mě honili hladoví Wraithi. Ona vlastně ta noční můra nebyla pouhým snem, ale skutečností. Nezbavila jsem se jí, ani když jsem zavřela oči. Pronásledovala mě na každém kroku.

Pomalu mi stékal pot po spáncích. Moje mysl byla poslední dobou hrozně roztěkaná, nedokázala jsem se soustředit na základní potřeby.

Teď mě napadlo, kdy jsem vlastně naposledy jedla? Kdy jsem mluvila s nějakým člověkem? Kdy jsem naposledy někomu důvěřovala? Nevzpomínala jsem si, jak dlouho to ve skutečnosti bylo, protože se mi to všechno slévalo do jednoho celku.

Byla jsem sama a nemohla nikomu věřit. Na nikoho jsem se ani nemohla spolehnout. Wraithi si mě vybraly a udělali ze mě jejich hračku, se kterou se baví tak, že jí honí a pokouší se jí uštvat k smrti. Nevěděla jsem, jak dlouho to budu moct ještě snášet. Ten pocit, že je ze mě vlastně lovná kořist mnou prolézá. Jak jsem se s tím měla vyrovnat? Netušila jsem, vlastně jsem pochybovala, že bych se s tím někdy vůbec vyrovnala.

Pohnula jsem se, abych se posadila a sykla. Ruka mi vystřelila směrem k levému lýtku, kde se mi vyjímala dlouhá rána, ale k mému překvapení byla ovázaná. Další moje překvapení pramenilo z toho, že jsem se nacházela na posteli a ne jako obvykle na tvrdé zemi. Rozhlédla jsem se kolem sebe a v očích se mi objevilo zděšení, které se mísilo s dalším překvapením.

Kde to jsem?