Morana

Morana I.část
Otevřu oči do šeravého úsvitu a chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde jsem. Ohniště v noci vyhaslo a já opatrně protahuji chladem ztuhlé údy. Vsedě se rozhlížím po řídkém lese, kde jsem minulou noc našla útočiště. Jsem tu jen já a můj valach. Dech se mi před ústy sráží v obláčky páry a Grent nejistě popochází. Čeká na snídani. Jak ho tak pozoruji, v břiše mi hlasitě zakručí a já si až mučivě jasně uvědomuji, kdy jsem naposledy jedla.
Hlad mě vyžene z relativního tepla pláště. Nejen hlad, pomyslím si, když rozšněrovávám poklopec. Za několik minut poté, už jsem připravená pokračovat v cestě a spěšně sedlám Grenta. Nespokojeně zafrká. Ani jemu se nechce cestovat bez snídaně. Konejšivě ho poplácám po krku. Brzy se nasnídáme, kamaráde, slíbím mu v duchu a vyhoupnu se do sedla.
Projíždíme hustým lesem a spadané jehličí tlumí veškeré zvuky, které bychom mohli vydávat. Propleteme se mezi stromy ven z lesa a já v dálce zahlédnu kouř z mnoha komínů. Jemně mlasknu a pobídnu Grenta k rychlejšímu tempu. Valachovi nejspíš došlo, že snídaně už je téměř na dohled a sám přešel do pružného cvalu. Přitisknu se k šedému svalnatému krku a kolem hlavy mi vlají světlé prameny vlasů. Chvíle jako byla tahle, jsem měla všechny vryté do paměti. Uvolněně se hnát krajinou a pro jednou před nikým neutíkat.
Zavrtím se v sedle a zpod tenkého pláště, příliš tenkého, než aby udržel teplo, vykoukne jílec meče. Na rtech se mi objeví úšklebek. Už nikdy bych se netoulala neozbrojená. Na to už jsem zažila příliš mnoho.
Vesnice už je jen kousek před námi. Převedu Grenta do kroku a oba prudce oddychujeme. Aspoň jsme se trošku zahřáli. Kolem nízkých kamenných domků už to začíná ožívat. Bez okolků zamířím ke krčmě a v zádech cítím zvědavé a lehce ustrašené pohledy. Už jsem si na to zvykla. Nikde mě nevidí rádi. Dříve jsem přemýšlela, proč se mě lidé straní, aniž by mne poznali. Teď už jsem vůči tomu naprosto lhostejná.
Krčma je jednou z největších budov na malém, kameny dlážděném náměstíčku. Z jedné strany k ní přiléhá dlouhá budova s doškovou střechou a nesou se odtud tlumené údery kopyt. Stáj. Grent ucítí své druhy a zařehtá, jeho kopyta zazvoní o kameny.
"Tak vidíš, bráško," usměju se a podrbu ho za ušima. "Nasnídáš se dřív než já." Seskočím z jeho hřbetu a vydám se s ním ke stáji. Najdu Grentovi volný box, odsedlám ho a nasypu mu měřici ovsa. Zatím, co valach se hladově pustí do žrádla, hodím přes něho houni, kterou jsem si vypůjčila z hromady v rohu. Když je o Grenta postaráno, vydám se do hostince, abych si snídani dopřála i já. Je brzo, takže sál je téměř prázdný. Taky dobře, mám hlad a banda oplzlejch čumilů by mi leda lezla na nervy, proletí mi hlavou.
Z kuchyně zavoní vejce a pečené maso a můj prázdný žaludek se znovu hlasitě připomene. Mrzutě se došourám k výčepu.
"Hej," křiknu směrem ke kuchyni. "Je tu vůbec někdo?" Z kuchyně se vykolíbá žena neurčitého věku a podezíravě si mě měří. Ani se neobtěžuje svůj pohled skrýt.
"Paní si ráčí přát?" Táže se s ironickým úšklebkem. Oplatím jí stejným opovržlivým výrazem a se zadostiučiněním nechám na desku šenku dopadnout hrstku mincí.
"Dala bych si něco k jídlu, teplé pití a nějaký pokoj a nechej mi připravit lázeň." Posadím se ke stolu a v příjemném teple se mi začnou klížit oči. Hlava mi lehce klesne, ale v zápětí ucítím na rameni cizí dlaň. Bez otálení vyskočím ze židle a troufalci ve vteřině držím u hrdla dýku.
"Ani se nehni," zasyčím.
"Moro," ozve se přidušené zachraplání. "Dřív si byla přítulnější kotě." Teď už je v jeho hlase stopa humoru.
Jak ve mě napětí povoluje, uvědomím si, koho to držím pod krkem. Spustím ruku s dýkou a o krok couvnu. Potom muže obejdu. Lut je o hlavu vyšší než já. Navstekaně mu pohlédnu do očí, napřáhnu se a vší silou ho udeřím do břicha. Tmavovlasý muž se zlomí v pase.
"Kreténe, mohla jsem tě podříznout," zasyčím na něj a on na mě upře vyčítavý pohled. V modrých očích má vepsanou únavu stejně jako já.
"Morano," pronese zamyšleně. "Taková si nebývala."
"Jo," ušklíbnu se. "Tenkrát jsem neměla kůži protkanou jizvama od bičování. Tenkrát jsem nebyla znásilněná na seně a všechno bylo jiný. Teď je to na nic."
Lut si sedne za stůl a konečně se přišourá hostinská s jídlem. Opatrně si nás prohlíží. Nejspíš viděla to dojemné přivítání a bojí se, abychom po sobě s Lutem zase neskončili.