Střípky ze života: Hrkači

„TICHO!!“
Domem se už půl hodiny nese charakteristický kravál, který drásá nervy. Ty moje právě ruply.
„Okamžitě toho necháte nebo vám ty krámy hodím do pece!“
Samozřejmě blufuju, pec žádnou nemáme (zatím) a obě holky to dobře vědí. Divoce roztáčejí řehtačky z voňavého lipového dřeva a už se nemůžou dočkat zítřka. Poprvé vyrazí s bandou vesnických děcek na hrkání. Už to nejsou „ty z města“, co sem přijíždějí jen v létě na prázdniny, od letoška jsou jedny z nich.
A hrkání je obyčej, který ve městě nikdy nezažily.

Na Zelený čtvrtek utichnou zvony a jejich časoměrnou funkci přebírají hrkači.
S nejrůznějšími udělátky na výrobu randálu obcházejí čtyřikrát za den vesnici. Ráno to chce trochu odříkání, vyhrabat se z teplého pelíšku už o půl šesté nebývá zrovna jednoduché, zvlášť, když venku leje jako z konve. Ale ten, kdo se chce zúčastnit závěrečného koledování, nesmí flákat ani práci. Na docházku dohlížejí dva nejstarší „pozordávači“, kteří pak také spravedlivě (jim třetinu, ostatním zbytek) rozdělují výslužku. Zatímco dolní věková hranice není omezena, takže v průvodu hrdě klopýtají i mrňata sotva odrostlá jeslím, občanka dítě odstřihne nejen od dětství, ale taky od hrkání.

Dělat rambajs, pokud možno co největší, to omladina miluje. Psycholog by to nejspíš nazval projevem podvědomé atavistické víry, že hluk odhání zlé duchy (bouchání petard na Silvestra má ostatně tytéž kořeny), já jsem přesvědčená, že se nás dospěláky prostě snaží jen vytočit. A daří se jim to.

„Řehtačky sem!“ zavelím, rozhodná zamknout je do skříně a vydat až zítra.
„Ale mami, musíme si to přece nacvičit, abysme si neudělaly ostudu..“
„To teda nemusíte,“ táta přišel z roboty a právě k nejlepšímu.
„Jestli vás někdo uslyší, máte smůlu, nejdete nikam. Řehtačka se nesmí používat jindy než při hrkání, to vám máma neřekla?“
Neřekla, protože to (coby městské dítě) nevěděla. Klid, který rázem nastane, je vpravdě božský.

V poledne na Bílou sobotu obejdou hrkači vesnici naposledy. Pak rychle domů na oběd a kolem druhé se u kapličky formuje skupinka už bez řehtaček a klapačů, zato s fortelným ouhrabečným košem, který je měkce vystlán senem. Finis coronat opus, říkávali staří Římané a tenhle závěr svého „díla“ mají děcka nejradši.
Chvíli to trvá, než zazní zvonek i u našich vrat. Rázem je jich plný dvůr.
Svorně poklekají na mokrou trávu, aby odříkali Otčenáš a Zdrávas, Maria.
Dívám se na ně a hledám nějaké znamení, že ta slova pro ně něco znamenají, že nejsou pečlivě naučená jen proto, že to tak má být. Pro mé dcery, přiznám se, je to jen básnička, možná trochu divná, ale to nakonec byly i ty, které ještě nedávno ve škole recitovaly o Leninovi. Ani v očích ostatních dětí nenacházím nic než soustředění a zvědavost, jakouže koledu dostanou tady. Hrkání jako obyčej se komunistům vymýtit nepodařilo, zato víra se někam vytratila.

Vkládám do koše desítku syrových vajec, stejný počet vajíček čokoládových a pár drobných mincí. Na cestu dostane každý koledník ještě teplý tvarohový koláček.
O půl hodiny později se dcery vracejí se svým podílem. Syrová vejce se rozmnožila na dvojnásobek, po čokoládových zbyly jen šmouhy na jejich pusách. V kapse každé cinká skoro padesátka. Píše se rok 1990 a pro devítiletou a sedmiletou je to spousta peněz. Premiéra se vydařila.

Od té chvíle uplynulo hodně vody v potůčku před naším domem.
Ještě pořád mě každým rokem od čtvrtka do soboty budí hrkači procházející pod okny, jen moje děti už mezi nimi nejsou. Ještě pořád dávám koledníkům do koše výslužku, jen ty mince mají už poněkud jinou nominální hodnotu.
Avšak od jisté doby trávím velikonoční pondělí radši mimo domov. Nebaví mě barvit vajíčka, která se pak rozbitá válejí v příkopách podél silnice, nebaví mě napájet nametené „šmekustranty“ a poslouchat pořád tytéž rádoby vtipné poznámky. A rozhodně se nebojím, že bych bez toho rituálu, jsouc neomlazena, do roka uschla

Zato, když den předtím zaslechnu znovuzrozený hlas zvonu, naplní mě tichá, neidentifikovatelná radost. Ale to je už úplně jiný příběh.