Lotosový květ 16. díl

Noční ticho pokoje proťal náhlý hlasitý dívčí výkřik. Adriana se probrala a jak jí to jen síly dovolovaly, posadila se na posteli. Přejela si dlaní mokré čelo a snažila se uklidnit zrychlený dech a zběsilý tlukot srdce. Všimla si, že okno se otevřelo dokořán a svěží noční vítr si divoce pohrával se záclonou. Dovnitř vnikaly jasné stříbřité měsíční paprsky, s úzkostí sledovala podivnou hru stínů, zobrazující se na protější zdi, byl právě úplněk.
Zachvěla se chladem a zabalila se do přikrývky. Tu se otevřely dveře a přiběhla k ní Sarah.
„Copak se děje, má milá, něco hrozného se vám zdálo?“ zeptala se starostlivě a usedla k ní na postel. Adriana se zhluboka nadechla, protřela si oči, přikývla a řekla tiše.
„Nejspíš ano, byl to opravdu podivný sen, slyšela jsem, tak jako občas v noci, Amarovo tiché volání, pak šla dlouho hlubokým lesem a najednou jsem zjistila, že mne sleduje nějaké obrovské zvíře. Když jsem se otočila, hrůzou jsem se nemohla ani pohnout, protože mne upřeně pozorovaly planoucí tygří oči. Tlamu měl celou zbrocenou krví a vydával hluboké hrdelní předení. Najednou se přikrčil ke skoku. Bylo to tak skutečné! A pak jsem se naštěstí probudila…“
„Musíte se uklidnit, škodí vám to, byl to jen pouhý sen. Jak se jen něco takového mohlo dostat do vaší roztomilé hlavinky? Propána, kde by se tady vzal tygr… Donesu vám trošku šípkového čaje a pak se pokusíte znovu usnout.“
Adriana zamyšleně přikývla, ale pak se přece jen zeptala.
„Chůvo?“
„Ano, drahoušku?“
„Myslíte, že na mne nezapomněl? Že na mne myslí, tak jako dnem i nocí já na něj?“
Sarah váhavě pokývla rameny a pohladila ji po vlasech.
„To netuším, ale pokud vás, jak jste mi tenkrát naznačila, miloval, tak snad ano…měla byste se pokusit na něj zapomenout. Vím, že je to těžké, tak jako přinutit slunce, aby přestalo svítit, ale nic jiného vám asi nezbude...“ Adriana však odmítavě zavrtěla hlavou a pokračovala.
„A co jste chtěla říct tím, že něco vymyslíte a mám to nechat na vás?“
Chviličku zaváhala, protože jí to chtěla povědět až ráno, ale nakonec se přece jen rozhodla prozradit svůj záměr už teď. Byl vlastně nejvyšší čas, pozítří měl přijet hrabě Max a do té doby muselo být vše dořešeno.
„Dobrá, řeknu vám, co mám v plánu. Zítra odpoledne, jakmile váš otec odjede za lordem Winstonem, urychleně si zabalíte pár věcí. Jacob o všem ví, je mým dlužníkem a slíbil, že mi v tom pomůže. Odvezeme vás tajně do jedné vesničky, ležící pár mil od Keswicku, tam se ukryjete u mé sestry Stephanie. Nikdo vás tam určitě nebude hledat, a pak se pokusíme najít další řešení, ale na to je ještě dost času. Timy o tom také ví, bude vás tajně navštěvovat. A teď už zavřete svá unavená očka, zítra se ještě o všem domluvíme, ano?“
Adriana horlivě přikývla a radostně chůvu objala, věděla, že se na ní může spolehnout.
„Děkuji vám, za všechno, co pro mne děláte, jednou se vám odvděčím…“ odpověděla s vlhkýma očima, tentokrát to ale po dlouhé době byly slzy štěstí.


Indie, Jižní Pandžáb, dům Rándžita Hadippa, o dva týdny později…

Rándžita probral ze zamyšlení dusot koňských kopyt a divoké zařehtání. Pak se ozvalo tiché zaklepání a on pomalu zvedl hlavu od svého stolu.
„Vstupte…“ řekl polohlasně a ztěžka se postavil.
Otevřely se dveře a dovnitř vešel Amar. Stařec si s uspokojením všiml, že jeho tvář konečně opustil stín hlubokého smutku, v očích mu ale ještě trochu zůstal.
Zřejmě na tu dívku stále nemohl zapomenout, nedalo se to přehlédnout. Láska jej uchopila pevně do svých sítí a on se jí marně snažil ubránit. Po krátkém přátelském objetí se ho pak mladý muž starostlivě zeptal.
„Namaste…jak se daří, příteli? Dlouho ses neukázal, měl jsem velké obavy, že jsi snad nemocný. I otec na tebe denně vzpomíná. Měl bys ho navštívit, co třeba zítra? Přijď k nám na večeři, jsi srdečně zván.“
Rándžit se usmál a nenápadně za svými zády shrnul do zásuvky dopis, který si těsně před Amarovým příchodem přečetl a jenž ho naplnil starostí a obavou. Nehodlal mu ale zatím nic říci, protože o tomhle tématu Amar mluvil velmi nerad, vyjma případu, kdy spolu tajně projednávali jednu záležitost, týkající si dluhů barona Johanssona. Jeho přáním bylo, aby se Williamův pocit viny z toho, že svou dceru zaprodal, poněkud zmírnil. Chtěl ho zbavit ponižující závislosti na penězích hraběte Winwooda, i když nyní už bylo zřejmě na všechno příliš pozdě…
„Kdepak, jsem v pořádku, jak se říká, přiměřeně věku. Zítra samozřejmě přijdu. A co ty, chlapče? Už sis přivykl životu v královském paláci? Ten zlatem zdobený oděv ti moc sluší, vypadáš vznešeně…“ Amar se zamračil a prohodil.
„Hm, zřejmě rád žertuješ. Víš přece, že je to pro mne utrpení, dělám to jen kvůli otci, který je na konci svých sil, už to bohužel nebude dlouho trvat, lékař hovořil o dvou, nebo snad třech měsících. Nebýt mé sestry Rukminí, která mne neustále rozmazluje, nevím, jak bych to všechno zvládl. Tohle nosím jen proto, abych jí udělal radost. Stýská se mi po dřívějším životě, kdy jsme spolu cestovali po naší zemi. Připadám si jako vězeň, a i když mám kolem sebe spoustu lidí, cítím samotu. Také mám strach, Rándžite, z toho co bude, a čím dál více i sám ze sebe…“ povzdechl, zvážněl a zaťal zuby. Starce tato slova velmi znepokojila, nedal to však najevo.
„A co tvé rozhodnutí? Už si přemýšlel o své další budoucnosti? Trůn pak nemůže zůstat příliš dlouho opuštěný.“
„Zatím ne, odpusť, ale nechci o tom nyní mluvit. A teď si dáme čaj, tak skvělý, jako vaříš ty, jsem ještě nikde nepil.“ Odvětil a zlehka promnul v dlani svůj amulet, mající tvar lotosového květu. Rándžit pak jen udiveně pozoroval, jak jeho tváří probleskl zvláštní fosforeskující svit.

Když později osaměl, hlavou mu vířila spousta otázek, které dnes večer zatím ani on, ani Amar neměli odvahu vyslovit. Určitě jej sem nezavedla jen starost o něj.
Neušlo jeho pozornosti, že Amarův pohled několikrát pátravě sklouzl k oknu, jako by se chtěl ujistit při pohledu na zářící srpek měsíce, že úplněk je ještě daleko…Měl v úmyslu prolistovat pár starých knih, v nichž chtěl najít nějaké vysvětlení, co se vlastně s Amarem děje. Jako když rozbouřená řeka začne opouštět své koryto a mizí šance na její zkrocení, zmocňovaly se ho obavy, že se Amarova tajemná existence navzdory všemu učení začíná ubírat úplně jiným směrem. Rozhodl se, že pokud to bude nutné, navštíví i nejvyššího šamana v komunitě, který nebude sice spokojený s tím, že svého chráněnce dosud nepřesvědčil, ale snad mu aspoň pomůže najít řešení.
Pomalu otevřel zásuvku, krátce se zadíval na dopis, pak vzal pero a i když se z jeho mysli draly nejrůznější tíživé myšlenky, nakonec se přece jen rozhodl napsat do Anglie odpověď tomu chlapci. To, co měl v úmyslu, bylo možná šílené, ale připadalo mu to jako jediné východisko…

Severní Anglie, Sheffield…

Baron William Johansson k večeru, jako každý den, usedl do koženého křesla, stojícího u okna pracovny a sledujíc zahradu, pomaličku upadající do tmavě modrých stínů, usilovně přemýšlel. Nemohl se stále zbavit podivně nepříjemného pocitu, že své dceři svým rozhodnutím hodně ublížil, vše ale tenkrát přehlušila beznaděj a také jeho hrdost, která mu vždy byla nade vše. Tolik lákavá hraběnčina nabídka se nedala odmítnout. Zatajila mu však, že její syn je ve skutečnosti neurvalec a hrubián, neštítící se ničeho. Otřásl se při pomyšlení, v jakém byla Adriana stavu, když od Maxe utekla. A on, místo aby ji utěšil, posílal ji znovu zpátky do jeho kruté a chladné náruče. Když zmizela z jeho domu, nemohl tomu uvěřit, stále doufal, že se jednoho dne objeví a přiběhne k němu, s tím svým rozpustilým smíchem, a všechno bude zase jako dříve. Čekal však stále marně. Ať se ptal kohokoliv, vždy se setkal jen se zápornou odpovědí.
Zdálo se mu podivné, že nikdo o ní nic neví, jako by se propadla do země. Nechtěl ale sám zahajovat pátrání, a vůbec ne zapojovat do toho všeho četníky, už kvůli Maxe. Uklidňoval se neustále tím, že se jen zřejmě někde ukryla, daleko od všeho zla, do nehož ji sám vehnal. Bylo ale velmi těžké přesvědčit rozzuřeného hraběte, že on s jejím zmizením nemá vůbec nic společného. Po chvíli se s mírným vrznutím otevřely dveře a dovnitř vešel komoří Eliot.

„Pane, přišel váš příručí John Maurier, má pro vás něco údajně velmi důležitého…“
„Ano, jistě, pošlete ho za mnou…“ krátce si odkašlal, snažíc se zaplašit nepříjemné vzpomínky, pak vstal a popošel ke stolu. Za chvíli muž vešel dovnitř, barona překvapil jeho zářivý úsměv a hlas, třesoucí se mu rozrušením.
„Williame, mám pro vás neuvěřitelnou a velmi radostnou zprávu od bankéře, všechny vaše zbývající dluhopisy byly před dvěma dny proplaceny ve zlatě! A právě jsem obdržel depeši, že do přístavu připlula úplně nová loď plná zboží, která je zapsaná darem jako váš majetek! Je to skutečně zázrak! Pátral jsem po onom záhadném mecenáši, nikdo o něm ale nic neví, na všech dokladech jsou uvedena pouze tři písmena, zdobená maličkou zlatou korunkou…A.CH.H…“
Baron se zapotácel, nevěřícně zakroutil hlavou a ztěžka dosedl na židli. Neměl nejmenší tušení, kdo by to mohl být, bylo to velmi zvláštní. A proč ten člověk pomohl zrovna jemu? Není to nějaký omyl či snad žert? Vůbec nic nechápal. Poprvé ale upřímně zalitoval, proč se
tohle vše nestalo daleko dříve než…a při vzpomínce na svou milovanou dceru se díky všem nahromaděným emocím rozplakal jako malý chlapec.


…Když Timothy Johansson chvějící se rukou otevíral dlouho očekávaný dopis, byl štěstím bez sebe. Vůbec už nedoufal, že se dočká odpovědi. Doslova očima hltal každé písmenko, při posledním odstavci se ale zamračil, protože pomoc pro svou sestru si představoval trošku jinak, nicméně se musel spokojit i s tímhle řešením, které ale bude pro pár lidí dost bolestné…

…a tak mám pro vás určitý plán. Velmi mi záleží na tom, aby vaše sestra byla v bezpečí a šťastná, a nejen ona, mám k tomu své důvody. Očekávejte v příštích dvou týdnech návštěvu, z Anglie a lodí až do Mihapuru jí bude doprovázet můj věrný přítel Rakesh, protože já už
nemám vzhledem ke svému věku sílu na tak dlouhou cestu. V přístavu ale na ni budu čekat a odvezu ji do Pandžábu a města Hisaru, kde jí ve svém domě poskytnu azyl. Věřím, že vše dobře dopadne.
Váš přítel Rándžit…

Nemohl se dočkat druhého dne, kdy pod záminkou cesty do města měl tento radostný vzkaz předat Adrianě. Skoro nechtěla uvěřit tomu, co slyšela, a celá se roztřásla. Přišlo to právě včas, protože hrabě Max byl zuřivostí bez sebe a údajně hodlal za pomoci četníků v budoucnu prohledat snad celou Anglii, jen aby ji našel. To co jej k tomu nutilo, ale zcela určitě nebyla láska a starost o ni. Zachvěla se hrůzou jen při pomyšlení, že by se mu to přece jen povedlo. Občas ji ale píchlo u srdce, když pomyslela na otce, jak se určitě jejím náhlým zmizením trápí, ale snažila se to ze všech sil překonat.
Po deseti dnech skutečně zastavil před domem tety Stephanie kočár. Vystoupil z něj asi čtyřicetiletý snědý muž v turbanu a lehce sklonil hlavu k sepjatým rukám.
„Namaste…jmenuji se Rakesh Khan, jste již připravená na cestu, lady?...“
Adriana přikývla, a než vzala do rukou své zavazadlo, objala plačící chůvu. Timothy se snažil hrdinsky zachovat chladnou hlavu, ale i v jeho očích se objevily slzy.
„Dojeďte dobře, drahoušku, bude se mi po vás moc stýskat, byla jste jako má dcera. A co nejdříve napište, jak se vám daří! Hodně štěstí…a...teď už rychle běžte, nebo mi to utrhne srdce a vypláču si oči…“
Adriana si otřela uslzenou tvář a ještě naposledy štípla do tváře a pak objala Timyho.
„Děkuji ti, bratříčku, za všechno. Brzy se ozvu…“ špitla, ale pak již raději nastoupila do kočáru a váhavě všem zamávala. Byla před ní dlouhá cesta, do daleké a neznámé země, ale sílu jí dodávala hřejivá myšlenka na to, že možná opět spatří toho, jenž tolik poznamenal její život a na něhož stále nemohla zapomenout…