Lotosový květ 15. díl

Obrovský sál sídla Winwoodů byl až do posledního místečka zaplněný svatebními hosty. Dlouhý stůl se doslova prohýbal pod nezměrným množstvím nejrůznějších dobrot a pití a společnost se viditelně skvěle bavila, oddávajíc se bezstarostnému hodování.
Adriana byla velmi nesvá, šaty jí tísnily a střevíčky na nohou tlačily. Moc ráda by si také rozpustila vlasy, které ji u kořínků díky složitému účesu bolely. Také ji mrzelo, že otec i Timy se brzy po obědě rozloučili a odjeli domů, jako by se tím přetrhlo poslední pouto k domovu, skoro jí kvůli tomu bylo do pláče, snažila se však ze všech sil ovládnout své city. Hrabě se k ní lísavě přitočil a vtisknul jí do ruky skleničku vína, už ani nestačila počítat, kolikátá to byla, ale to jediné jí pomáhalo aspoň trošku zapomenout. Všechno jí připadalo jako nějaký hloupý sen, z něhož by se tolik ráda probudila.

„Nestyďte se, má drahá, mé víno je lahodné a silné, rozjitřuje smysly a uvolňuje, dnes v noci to budete potřebovat…“ syknul jí vtíravě do ucha. Potměšile se ušklíbla a vypila ji skoro až do dna. Cítila, jak jí ten proradný nápoj najednou ještě více stoupl do hlavy,
mírně se zapotácela a opile se rozesmála. Sklenička jí málem vypadla z ruky, sotva ji Max stačil zachytit. Přivřel podezíravě oči a řekl strohým tónem.
„Hm, vidím, že víno na vás nepůsobí tak, jak bych si představoval, byl bych moc rád, abyste mne dnes ještě vnímala! Dost, dejte to raději sem…“ a vytrhl jí sklenici prudce z ruky, až posledních pár kapek vína vyšplíchlo na její bílé šaty a zanechalo na nich nehezké rudé skvrnky. Pak se otočil ke své matce a hostům a zahlaholil.
„Pánové a dámy, má drahá novomanželka jej již velmi unavená, omluvte nás, musím ji doprovodit do naší ložnice…“
Ozval se uznalý a souhlasný smích. Za chvíli ji pevně chytl za paži a vedl dlouhou chodbou, nohy ji vůbec neposlouchaly, potácela se za ním jako dřevěná loutka. Teprve přede dveřmi se trochu vzpamatovala a pokoušela se mu vytrhnout. Jízlivě se zasmál a řekl chraplavým hlasem.
„Kdepak, holubičko. Teď se jen konečně trošinku pobavíme a mým způsobem, jako novomanžel mám na to přece své právo!…“

Rázem jako by vystřízlivěla a vyděšeně se na něj podívala. Uvědomila si, že právě nastal ten okamžik, kterého se celou dobu tolik děsila. Prudce otevřel dveře a surově ji vtáhl dovnitř, až málem upadla. S vypětím sil na něj zakřičela.
„Pusťte mne, nedotýkejte se mne!“ V očích se mu zlostně zablesklo a přitáhl ji k sobě.
„Tak to stačí, nejsem zvyklý na to, aby mi někdo odporoval a už vůbec ne žena, obzvláště má vlastní!“ zasyčel rozzlobeně. Najednou se v jeho ruce objevily nůžky. Zděšeně se na něj podívala, ale on už na nic nečekal a započal své dílo. Oči se mu divoce leskly a na čele mu vyrazily krůpěje potu, když stříbrné ostří ukrajovalo jeden kousek hedvábné látky za druhým. Po chvíli její šaty ležely rozstříhané u jejích třesoucích se nohou. Zůstala jen ve spodničce a zabylo jí zle. Pak vzala za své i ta. Chvějícíma rukama se snažila zakrýt svoji nahotu. Najednou ji prudce hodil na postel a vrhl se na ni, jako zvíře, už neměla sílu se bránit. To, co se potom dělo, připomínalo nějaký příšerný sen. Připadalo jí, že se na ni svalil slizký kámen a ona se pod ním zmítala jako v agónii, ve snaze uchránit si aspoň špetku lidské důstojnosti. Netrvalo to naštěstí příliš dlouho, a když se pak odsunul stranou a vzápětí usnul, sáhla si opatrně rukou na rozkousané rty a ve svém klíně a břiše ucítila řezavou bolest. Roztřásla se jako osika a pak svinula do klubíčka. Pláč bylo nyní to jedině, co jí poskytlo jakousi, i když velmi slabou úlevu. Mezi slzami jí pak tichounce s bolestnou něhou splynulo ze rtů jedno jméno…Amar…

O čtyři měsíce později…

„Nic! Stále nic! I planá jabloň by dříve urodila zakrslé jablko, než vy zplodíte mé dítě!“
Zakřičel u snídaně hrabě Max a bouchl zlostně pěstí do stolu, až příbory zařinčely. Stále ta stejná píseň, už ji to unavovalo. Připadala si poníženě, neustále každý měsíc sledována, zda Maxovo odporné snažení dosáhne nějakého výsledku. Na druhé straně byla ráda, že v sobě nemusí nosit něco, co by se mu sebemíň podobalo, a vzpomněla si na dávná slova chůvy Sarah, že když žena nemůže mít dítě, nemusí to vždy být jen její vinou. To trošku zmírňovalo její pocit méněcennosti. Hrabě ji v poslední době naštěstí vyhledával čím dál méně. Brzy ale zjistila proč. Při jednom hlučném večírku se najednou vytratil,využila toho, aby odešla do ložnice. Když procházela kolem jedné z přilehlých komnat, slyšela odtamtud jeho smích, a také podivné hlasité výkřiky a sténání nějaké ženy. Dveře byly pootevřené, nakoukla zvědavě dovnitř a ustrnula. Uviděla Maxe ve velmi choulostivé situaci s jejich služebnou. Prudce se otočil a místo toho, aby cítil jakoukoliv vinu, řekl oplzlým hlasem, zapínaje si při tom kalhoty.
„Vida, tady jste, měla byste se přidat, ať se něčemu pořádnému přiučíte, abych si neustále nepřipadal, že se miluji se studenou mořskou pannou!“
Pohrdavě pohodila hlavou a znechuceně se na něj krátce zadívala, tvář měl zarudlou a pramen zrzavých mokrých vlasů přilepený na čele. Zachvěla se odporem, otočila se a vyběhla na chodbu, pak utíkala směrem k ložnici. Hrabě se ale rychle oblékl a vyběhl za ní.
Nestačila před ním přibouchnout dveře, vběhl dovnitř a zlostně je za sebou zavřel. Pevně ji sevřel v náručí, ucítila jeho dech, páchnoucí alkoholem, kouřem a levným parfémem té ženy, zvedl se jí žaludek. Když se mu snažila vytrhnout, poprvé ji silně uhodil, pak ještě několikrát a bolestivě ji chytil za vlasy. Veškerá snaha ubránit se mu byla marná. Počínal si pak jako šílený a surově ji znásilnil, jediné její přání po veškeré té prožité hrůze bylo zemřít…

Když později osaměla, napadla ji jedna bláznivá myšlenka, jako ostatně už mnohokrát předtím. Nikdy ale nenašla dostatek odvahy ji zrealizovat, až teprve dnes, kdy se její nitro naplnilo nepřekonatelnou nenávistí a odmítla již déle pít z poháru hořkosti. Stěží a s velkou bolestí se zvedla z lůžka a snažila se nevnímat svoji oteklou tvář, oko, a z koutku úst pomalu stékající pramínek krve. Otřela si jej dlaní a s obrovským vypětím sil a pocitem hlubokého ponížení se oblékla a tajně se odplížila slabě osvětlenou chodbou. Naštěstí se všichni stále oddávali hlučné zábavě a nikdo si jí nevšiml.
Nakonec se jí podařilo dostat se před dům, musela ale jednat velmi rychle. Stála tam zapřažená bryčka a u ní nějaký cizí muž. Dobelhala se až k němu a bolestně zašeptala.
„Odvezte mne prosím rychle odtud, pane, bohatě vám za to zaplatím…“
Muž se na ni rozpačitě zadíval, ale nakonec přece jen přikývl.
„Dobře, paní, a kam to bude?...proboha, nepotřebujete pomoc? Ublížil vám někdo?“zeptal se starostlivě, když si všiml její poraněné tváře.
„Neptejte se na nic, prosím, a jeďte, do Sheffieldu, k sídlu barona Johanssona…“ šeptla a jakmile se usadila na sedadle, vyčerpáním a bolestí se jí zavřely oči…

Po půlhodině konečně bryčka dojela k Adrianinu rodnému domu. Právě se setmělo a rozsvícená okna vrhala na nádvoří slabé žluté světlo. Adriana se zimomřivě zachumlala do plédu, vytáhla z kapsičky šatů měšec s penězi a vtiskla je do dlaně kočímu. Zprvu se zdráhal se slovy, že je to příliš mnoho, ale nakonec přece jen peníze přijal.
„Opravdu nic nepotřebujete? Nemám raději někoho zavolat?“ zeptal se opět starostlivě. Vysíleně zavrtěla hlavou a zašeptala.
„Děkuji, jste moc hodný, ale není třeba, poradím si sama. A teď už prosím jeďte…“
„Mám tam někomu něco vyřídit? Budou vás zřejmě hledat.“
„To nepochybně, ale žádám vás o naprostou mlčenlivost, budu vám za to vděčná, stejně jako za to, že jste mne odtamtud dostal pryč. Ještě jednou děkuji…“ Slova se jí jen stěží drala z bolavých úst. Naposledy na ni zkoumavě pohlédl, pak pokývl rameny, rozloučil se a vyskočil na kozlík. Jakmile bryčka odjela, Adriana se zapotácela a jako podzimní lístek ze stromu, sesunula se tiše na vlhkou dlažbu nádvoří. Takhle ji zde asi po hodině, celou prokřehlou, našla Sarah. Přivedl ji sem s hlasitým štěkotem Rony, Jacobův pes.
„Proboha, drahoušku, kde jste se tady vzala? A co se vám to stalo?“
„Já…já…ach chůvo…“ víc ze sebe nedostala, slova se jí zadrhla v hrdle. Na prsou ucítila obrovskou tíhu a zalapala po dechu. Pak chůvu křečovitě objala.
„Uklidněte se, vše bude dobré, uvidíte. Pojďte, pomohu vám. Musíte se zahřát, celá se třesete…“

Za chviličku už ležela ve své bývalé posteli a chůva jí starostlivě ošetřovala podlitiny a zranění. Raději se na nic neptala, protože přesně věděla, kdo tohle všechno způsobil. Dokázala se plně vcítit do její situace, když je dívce osmnáct, a místo toho, aby bezstarostně běhala po zahradě a těšila se z každé chvilky svého mládí, musí snášet taková příkoří a ponížení. Ten darebák Max! Slyšela o něm ledacos, ale tohle už na ni bylo příliš.
Překonala náhlý nával hněvu, bolestně povzdechla a něžně ji pohladila po rozcuchaných vlasech. Vzala do ruky hřeben a snažila se je aspoň trošku rozčesat, pak konečně promluvila.
„Váš otec se vrátí z cesty hodně pozdě, nebo možná až zítra. Pokusím se s ním promluvit, mám ale obavy, že tenhle útěk se mu asi nebude příliš zamlouvat…“
„Ať si, je mi to jedno! Nikdy se tam už nevrátím, rozumíte? Nikdy! To raději zemřu! Skočím třeba ze skály nebo se utopím v řece!“ vykřikla Adriana umíněně a vzápětí sykla bolestí. Chůva jen bezradně zakroutila hlavou a odvětila.
„Dobře, tak už se nerozčilujte, zlatíčko a pokuste se nyní usnout. Ráno bude jistě moudřejší večera.“
Pak se zvedla, sfoukla svícen a nechala ji o samotě. Jakmile se za ní zavřely dveře, Adriana se s vypětím sil natáhla k zásuvce, kde měla ukrytou Amarovu košili. Jeho vůně z ní už dávno vyprchala, ale přesto do ní zachumlala svou tvář a trošku tím ztlumila bolestné
vzlyky, které se jí najednou draly z hrdla, aniž to mohla ovládnout. Vzpomněla si na slova, která jí zašeptal do vlasů tenkrát v noci, chviličku před tím, než usnula v jeho náruči, asi nějak poznal, že s tísní v srdci myslela na svou nevlídnou budoucnost…

…nikdy se neboj stínů,
neboť vždy znamenají,
že někde nablízku
se nachází světlo…

Trošku se tím uklidnila a pak ji konečně přemohl vysvobozující spánek.
Probudil ji něčí lehký dotek, polekaně sebou trhla a otevřela oči. Byl to její bratr.
„Timy, jsem tak ráda, že tě opět vidím!“ vydechla rozespale. Mračil se jako nebe před bouří a pak zlostně syknul, zatínaje při tom ruce v pěst.
„Ten bastard! Zabiju ho… slíbil jsem ti to a taky to dodržím!“
"Blázínku, opovaž se provést něco neuváženého! Za to ti ten bídák nestojí..."
Vzala jej za ruku a snažila se ho uklidnit. Po chvilce se otevřely dveře a dovnitř vstoupil otec. Své zděšení nad jejím stavem se ale snažil zakrýt svou obvyklou chladnou přísností. Mírně provinile se na něj usmála a nadzvedla se na lůžku.
„Ehm, tvá nenadálá návštěva mne překvapila, Adriano. Avšak nemyslím si, že jednáš správně…“řekl zdráhavě. Zamračila se na něj, protože jí došlo, že vše stále přepočítává na ty své prokleté peníze a její nevlídný osud je mu zřejmě lhostejný. Zamrzelo ji to.
„Přeber si to, jak chceš, otče, ale tam už se nevrátím! Nemohu již dále snášet ponižování, které se na mne hrne ze všech stran. Pokud ti na mně ještě trochu záleží, při vzpomínce na mou drahou maminku, prosím tě, abys mi poskytl ochranu.“ Zašeptala zoufale.
Jeho následná chladná reakce ji však velmi překvapila.
„Jsi velmi nezodpovědná, chováš se jako trucovité malé dítě! Jakmile se trochu zotavíš, počítám tak do dvou dnů, budu informovat Maxe, aby si pro tebe přijel, vrátíš se tam, kam nyní patříš. Myslíš, že je to jenom tak, utéci od svého muže? Nezapomeň, že jsi k němu
vázána manželským slibem, a já tě zde nehodlám proti jeho vůli ukrývat!“
Adriana jen nevěřícně zakroutila hlavou a pak zoufale zabořila hlavu do polštáře.

Když otec konečně odešel, Sarah ji vzala za ruku a řekla šeptem.
„Nebojte se, zlatíčko, nedovolím už, aby se vám děla jakákoliv křivda, něco vymyslím, nechte to na mně, a teď už spěte, potřebujete si odpočinout a pořádně nabrat síly.“
Pohladila ji po vlasech a přikryla až po bradu peřinou. Poprvé za svůj život se hodlala vzepřít těm, kterým po celou dobu věrně sloužila. Nedaleko města Keswicku v jedné malé vesnici bydlela její starší sestra a v hlavě se jí zrodil jistý plán. Chtěla zde svou svěřenkyni tajně ukrýt, vůbec si nepřipouštěla, jaké to vše může mít nedozírné následky, na srdci nyní měla jen její bezpečí.

Také Timothy se na svou sestru zamyšleně zadíval, svým chlapeckým rozumem sice příliš nechápal, co jí vlastně hrabě udělal, ale tušil, že to muselo být něco hrozného a ponižujícího. Když pak odešel do své komnaty, neměl ani pomyšlení na spánek, první na co sáhl, byl list papíru, kalamář a pero. Ze zásuvky stolu vytáhl malý lístek, který mu do ruky tenkrát před odjezdem tajně vtiskl ten starý Ind a zapálil svíčku.
Dopis, který pak napsal, měl adresu jedné velmi daleké země, o jejíž krásách a tajemstvích četl jen v knihách.
Pevně věřil, že se jeho zoufalý vzkaz včas dostane do těch správných rukou…