Noční dialogy s Wilem a Ofélií ...

***



Už dost máš vody, bědná Ofélie ,
nebudu plakat …ale každá lidská slza je v tobě
v té vodě , která tě v sobě pohřbila .



Kam jsi šla ?
Opuštěná světem a všemi ?
Na které straně řeky rozdělávali půlnoční ohně ,
aby smrt byla k tobě milostivá ?
Proč každý tvůj krok směřoval do nesmrtelnosti ,
té bájné opojenosti , když anděl vzmáhá
svá bílá křídla k nebeskému vzletu … Byla
jsi v té obojakosti dnů a hodin jiná , tak
vzdálená světu , co ti propadal pod rukama .



Každou sekundu voda .
Samá voda , ve mně a v tobě .
Proud touhy nás v sobě polykal ,
jako stíny své neposlušné děti …




Ve tmě , která se stávala pro tebe nocí .
Ve tmě , co vypalovala tvé oči modrostí
říčních hlubin , tak nekonečných v zeleni travin
omotávajících tvůj pás a dlouhé nohy …
Leč dlouho to nemohlo trvat .
Tak na dvě zajíknutí , než voda v sobě utopila
tvé ženské naděje .
Každou částici světa a světla , co ti mizelo
ještě z lidského vědomí .
Pak jen tma , úponkovitá tma ,
šplhající po tvém klesajícím těle …



Věčná potopa každého tvého nádechu , jako by
manžel Lot zaříkával svou solnou ženu , aby
obživla jeho milujícím rukám .



***