Umírající ostravské Cantos ...

***


… tlachající tikot nástěnných hodin
jako by někdo s lopatou přehazoval uvažující písek
síty dnešního odpoledne
až do úvrati kde se mění vodní tok myšlenek
v nějaký záchranný pás pokrytý rukama
topících se lidí v nezájmech společnosti
která jim přidělila k životu jen to minimum sounáležitosti
s ulicí na které mohou žebrat až do bezvědomí
v domnění že jim někdo vhodí minci
do ušlápnutého děravého klobouku
aby měli alespoň na jedinou záplatu
děravějících kalhot života
která je neopouští ani v hodině smrti
při potyčce o poslední nádech světla který se
náhle mění v závan křídel anděla smrti
co dolétl právě v okamžiku prozření života
že marnost se změnila v každodenní žebrání
o místo na slunci co stejně zapadalo
aniž by jevilo zájem o chudáky nemající na svůj
denní chléb
ani dvě mince pro Charóna na vypálené oči
hladem a těžkými nemocemi
jen slova plného smutku zůstávala na chodnících
po jejich stínech směřujících do propastí
hořícího Návu do kouře vyžírajícího poslední stopy lidskosti
v mlhovině stále se hledajících duší
s nárazy větru vanoucího Martovými poli
při zpěvu písní zahánějících život až za hranice
ponorné řeky Styx
ve které se obrazy smývají věčným tichem
Zatracených …





vhoďte mi jedinou minci na hranu chodníku
ať její skřípavý zvuk zburcuje moje utichlé svědomí
ať se začnu propadat do věčné hanby pekla a jeho žáru
že jsem nepomohl svému bratru co prosil
o trochu chladné vody
že jsem zapudil anděla lásky od svých dveří
a zaprodal svou duši marnému hledání
tak ubohých hodnot že moje svědomí
řvalo vzteky v bolavé duši
každou kapkou vařící krve stříkající
na opožděně zavřená okna oddělující chladný vzduch
opuštěného nádraží od posledního kousku
živého světa němě kličkujícího mezi těly
souložících milenců na tlejících lavičkách
kdesi v neznámých parcích na soutocích
stále se opakujících řek a potoků
na vychládající lávě prvohorních hrobů
na stráních Landeku mezi prsy
vztyčených půlnočních Venuší
nesoucích mezi stehny další jiskru Prométeova ohně
do ještě neznámých ohnišť kovářů kovajících zbroj
pro přicházející století ještě z nedospělých dětských pláčů
v hybridech připomínajících žebráky tmy půlnoci
poskakujících na náměstích v žáru hranic řvoucích čarodějnic
při zaříkávání toho jediného slova Svoboda
až někdo z davu vykřikl :
- Ale , to bombardování bylo určitě humánní … -už jsem na nic nemyslel v pohledu na velkou haldu písku
která mě začala zbavovat světla a vzduchu
s nadějí na určitě lepší zítřky …



***