HAVRAN
Musím říct, že E. A. Poe mě vždy fascinovala a sepsat vlastního Havrana byl vždy můj sen
» autor: Devils_PIMP |
}
Osamocen v divném stavu,
nad životem lámu hlavu,
zrcadla života tíhy,
v duši tvoří rýhy.
}
Šero podzimního vánku,
lákalo mne do červánků,
prsty jako dráty,
počítají ztráty.
}
Hlava těžkne myšlenkami,
na to jak bývali jsme sami,
Magdaléno,
to jméno zní tak hravě,
mizí temnotou v hlavě,
Magdaléno!
}
Vyrušen jsem z přemítání,
na sklo okna zaklepání,
ozvalo se sic,
však jednou
a nikdy víc.
}
Kdo toho času u okna by stál,
i kdyby to anděl byl nesmí dál,
Kdo jsi - táži se teď,
však z venku žádná odpověď.
}
Zdál se mi snad ten zvuk,
když tu na okno
ťuk, ťuk, ťuk
ozvalo se ono
zaskřípání okenic,
jednou jen a nikdy víc.
}
Za oknem seděl onen host,
pojal jsem k němu nelibost,
jak noc a den
jak temnota rán
sedí tu havran.
}
Co chceš černý hoste,
hlas mi roste,
pryč ptáku s sazenic,
na to havran,
už nikdy víc.
}
Ve strachu jsem ihned byl,
ten tmavý pták snad promluvil,
v tu ránu jsem byl bdící,
otevřel jsem okenici.
}
Vešlo jak páv jeho peří,
černé jak když se šeří,
jsi snad anděl, či satan sám,
marně nad tím přemítám.
}
Co tu chceš ty ďable ptačí,
děsit mě nocí ti nestačí,
havran pohlédl na mou líc,
a jen řekl
už nikdy víc!
}
Nechápu tvá slova havrane,
co nikdy víc se nestane,
proč krákáš slova svoje,
ptám se trochu se boje.
}
Havran načechral si pírka,
jak rakví temná sbírka,
když opustil od svých strkanic,
zaskřehotal do tmy,
už nikdy víc!
}
Tu pohár trpělivosti mojí,
v rovnováze už nestojí,
nevítán jsi temný hoste,
opakuji ti to po sté!
}
Roztáhl křídla - snad tím vzruchem,
divoce plachtil vzduchem,
útočí drápy na mou líc,
a volá do tmy
už nikdy víc!
}
Šílenství mě obklopilo šero
jak tmavé jeho pero,
bodají do mysli drápy ptačí,
slzy, prosby jim nestačí.
}
Roztáhnul se na duši stín havraní,
jak pohřební pisně varhaní,
a moje duše v koutě tlíc,
nevzbudí se
už nikdy víc.
}
Osamocen v divném stavu,
nad životem lámu hlavu,
zrcadla života tíhy,
v duši tvoří rýhy.
}
Šero podzimního vánku,
lákalo mne do červánků,
prsty jako dráty,
počítají ztráty.
}
Hlava těžkne myšlenkami,
na to jak bývali jsme sami,
Magdaléno,
to jméno zní tak hravě,
mizí temnotou v hlavě,
Magdaléno!
}
Vyrušen jsem z přemítání,
na sklo okna zaklepání,
ozvalo se sic,
však jednou
a nikdy víc.
}
Kdo toho času u okna by stál,
i kdyby to anděl byl nesmí dál,
Kdo jsi - táži se teď,
však z venku žádná odpověď.
}
Zdál se mi snad ten zvuk,
když tu na okno
ťuk, ťuk, ťuk
ozvalo se ono
zaskřípání okenic,
jednou jen a nikdy víc.
}
Za oknem seděl onen host,
pojal jsem k němu nelibost,
jak noc a den
jak temnota rán
sedí tu havran.
}
Co chceš černý hoste,
hlas mi roste,
pryč ptáku s sazenic,
na to havran,
už nikdy víc.
}
Ve strachu jsem ihned byl,
ten tmavý pták snad promluvil,
v tu ránu jsem byl bdící,
otevřel jsem okenici.
}
Vešlo jak páv jeho peří,
černé jak když se šeří,
jsi snad anděl, či satan sám,
marně nad tím přemítám.
}
Co tu chceš ty ďable ptačí,
děsit mě nocí ti nestačí,
havran pohlédl na mou líc,
a jen řekl
už nikdy víc!
}
Nechápu tvá slova havrane,
co nikdy víc se nestane,
proč krákáš slova svoje,
ptám se trochu se boje.
}
Havran načechral si pírka,
jak rakví temná sbírka,
když opustil od svých strkanic,
zaskřehotal do tmy,
už nikdy víc!
}
Tu pohár trpělivosti mojí,
v rovnováze už nestojí,
nevítán jsi temný hoste,
opakuji ti to po sté!
}
Roztáhl křídla - snad tím vzruchem,
divoce plachtil vzduchem,
útočí drápy na mou líc,
a volá do tmy
už nikdy víc!
}
Šílenství mě obklopilo šero
jak tmavé jeho pero,
bodají do mysli drápy ptačí,
slzy, prosby jim nestačí.
}
Roztáhnul se na duši stín havraní,
jak pohřební pisně varhaní,
a moje duše v koutě tlíc,
nevzbudí se
už nikdy víc.
}
Tipů: 7
» 16.03.14
» komentářů: 6
» čteno: 971(12)
» posláno: 0
» nahlásit
» 16.03.2014 - 10:59
svetlana astachova: beznadej havana (myslim toho originalniho) by se proste dala krajet a to je to co me na nem fascinuje - diky
» 17.03.2014 - 17:32
krizekkk
ST
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Dětské sny | Následující: Když krvácíme