V Zemi za zrcadlem 5. kapitola

Denní události nás rozptylují,
řešíme tisíc malicherným věcí.
Ztrácíme svou cestu,
Každý den.














Kapitola 5
Dnes mi volal Filip a pozval mě na večeři. Chce mě seznámit s Markétou. Má prý svobodného bratra, takže ho vezmou s sebou. Nesnáším schůzky naslepo. Možná je ale čas poznat někoho nového. Přípravě věnuji několik hodin. Napustím si vanu s pěnou, pěkně a důkladně se oholím. Natočila jsem si vlasy a navoněla se parfémem. Hodinu hrabu ve skříni a zkouším si všechno možné. V tomhle jsou asi všechny ženské stejné. Konečně jsem se rozhodla pro černou sukni a červený top bez ramínek. Když se na sebe dívám do zrcadla, musím uznat, že mi to fakt sluší. Teď se ještě nalíčit a můžu vyrazit. Cítím směsici úzkosti a těšení. Nevím, která z těch emocí převládá. Třikrát se vrátím do ateliéru s tím, že večeři zruším. Nakonec seberu všechnu odvahu, nadechnu se a vyrazím. Zpocené ruce si otírám o sukni.
Konečně jsem před restaurací. Chvíli stojím přede dveřmi a pak vstoupím. Procházím mezi stoly, když konečně uvidím Filipa, jak na mě mává. Jak se blížím, tak si prohlížím muže vedle něj. Líbí se mi, to byla docela trefa. Třeba to nebude tak hrozný. U stolu mě Filip představí Markétě i Martinovi. Podáme si ruce.
Usazuji se a po příchodu číšníka si objednávám sklenku bílého vína. Konverzace se rozjela. S Martinem si máme hodně co říct, jednoduše si rozumíme. Přeskočila mezi námi ta pomyslná jiskra. Už jsem zapomněla jaké to je. Dozvím se, že je taky rok sám. Jeho poslední známost byla taky dost bolestná. Sestra ho vytáhla ze stejného důvodu jako mě Filip. Oba pak konstatují, že už o nás měli strach. Odhaduji, že si při jejich narážkách připadá stejně trapně jako já. Po večeři se omluví, že spěchají domů a nechávají nás o samotě.
Zíráme si do očí jako dva puberťáci. Letmo se dotkne mojí ruky a já se zachvěju. Je to dlouho, co se mě někdo dotýkal. Pak zaplatí večeři za nás oba a vyjdeme z restaurace.
„Tak co myslíš, půjdeme ještě někam?“
„Asi bych už šla domů.“
„Doprovodím tě.“ Nabídne se.
„Budu ráda.“
Zvolna se couráme městem. Napětí narůstá. Najednou se ani jeden na toho druhého nedíváme a kráčíme tiše. Dojdeme až před budovu, kde bydlím. Otočí se ke mně a najednou se vášnivě líbáme, ani nevím, jak k tomu došlo. Podlamují se mi kolena, mám z toho až závrať. Chytil mě za zadek a přitáhl si mě k sobě. Zasténám a pak už nepřemýšlím. Odemykám a chvátáme po schodech nahoru, do ateliéru. Rozrazíme dveře a pak už ze mě strhá oblečení. Opírá mě o zeď, laská moje prsa a nakonec ze mě strhne kalhotky. Zvedne mě do náruče a ptá se, kde mám postel. Odpovím, že až příliš daleko. Spustí mě tedy opět na zem a pokládá mě na podlahu. Rozepínám mu kalhoty a on na mě klesne. Líbá mi bříško, posunuje se níže, až tam. Sevřu mu hlavu v dlaních. Dráždí mě dole jazykem. Prudce oddychuji, už to nemůžu vydržet. Chytnu jeho ruce a táhnu ho k sobě. Pak do mě vstoupí a zmítáme se jako smyslů zbavení. Ukájíme svou dlouho zadržovanou touhu. Nakonec na mě vysílením klesne. Oba jsme zpocení, unavení, ale šťastní. Nikdy jsem nic takového neudělala, ale jak se říká, všechno je jednou poprvé. Zvedneme se z podlahy a přesuneme se do postele. Objímáme se a mazlíme a rázem jsme oba zase vzrušení. Tentokrát si svých těl užijeme v klidu a pozorně. Na jeho paži objevím tetování a přejíždím ho lehce prstem. Pohladí mě po tváři a pak mi prsty přejíždí po rtech. Po hodině milování opět usínáme, přitisknuti jeden ke druhému.

Vydáno na http://eknihysantini.huu.cz/.