Sen?

Na stole mi zhasla svíčka,
únavou mi těžknou víčka,
nechci však spát a snít,
bojím se oči zamhouřit.

Zas by se mi ten sen zdál,
sen který mi můj klid vzal,
že v mém pokoji se kdosi nachází
a k mé posteli tiše přichází.

Je to člověk či pouhý stín?
Do tváře mu nevidím,
zjevil se tu znenadání,
náhle nade mnou se sklání.

Snad si se mnou zahrává,
jen moje bujná představa,
nakonec však usínám
a dál už nic nevnímám.

Když se však ráno probudím,
tuším, co v zrcadle uvidím,
na krku mám dvě ranky,
jako malé bledé kaňky.

Komu to však říct, kdo mi to uvěří?
Vždyť na upíry dnes už nikdo nevěří.
Hloupost, musela jsem se o něco poranit,
jak jinak by to taky mohlo být?

A už zase je noc, chce se mi spát,
však sama sobě nemůžu lhát,
kéž by byl už zase bílý den,
já bojím se, že to není jenom sen.