Jak se do lesa volá

Většina klasických pohádek začíná slovy „Za sedmero horami a devatero řekl, žili, byli.“ Ale tohle není pohádka. Je to skutečný životní příběh jedné ženy, která bývala mladá a jistě i krásná. Život si k ní však nikdy nebral žádné servítky a naučil ji bojovat za to, co doopravdy chtěla. Jestli se časem nestala hamižnou, chamtivou a lakotnou, nebo zda jednala správně, o tom už se rozhodněte sami.


„Tohle, prosím tě, už nikdy neříkej.“ Muž v nejlepších létech, lehce prošedivělý padesátník, se přísně díval na ženu stojící proti sobě. Možná vkládal do svého pohledu až příliš tvrdý důraz, ale zoufale si přál, aby žena věnovala pozornost jeho slovům. Ona je jeho pravou a jedinou životní láskou. Smířil se s tím, jaká je, že vždy jedná na základně momentálního impulzu, přikládal to za vinu osudu, který si s jeho milovanou pohrával snad odjakživa. Ale tentokrát už to bylo příliš. Musela se zbláznit.
„Ale já to myslím vážně, Sergei. Nikdy nepřestanu, ti lidé si to nezaslouží. Mají víc, než potřebují a nikomu nedají ani o kousíček víc, než je v jejich očích dostatečné. Ani si nevšimnou.“ Vrásky kolem jejích rtů se jemně zvlnily, když se na muže vlídně usmála. Milovala ho celým svým srdcem, dýchala by za něj, pokud by to bylo třeba, ale tentokrát se jistě mýlil. Hoffmanovi mají jmění tak veliké, že ani děti jejich dětí nebudou muset v životě hnout prstem, když jim trochu vezme, ani to nepoznají.

Samozřejmě, už jako malou holčičku jí otec učil, že krást je špatné, a každý, kdo se vydá tím směrem, bude po zásluze potrestán. Tehdy mu desetiletá Sofia odpověděla těmito slovy: „Nesmíme krást, ani když nemáme co jíst? Tatínku, ale to je špatné! Podívej, tamti lidé mají víc, než dokážou vůbec sníst! Když jim trošku vezmeme, bude nám dobře všem.“ Její otec, Mikhail Dimitri, se na ni podíval stejným pohledem, jakým ji sledoval její manžel téměř o čtyřicet let později. Tvrdým a neústupným. Psal se rok 1974 a v Moskvě panovala i na tamní poměry až nezvykle krutá a dlouhá zima. Mikhail i malá Sofia byli promrzlí do morku kostí a společně se krčili za popelnicí u jedné z vyhlášených restaurací. Bohatí lidé se tam scházeli na šálek horkého čaje nebo hořké kávy, na plátek lososa, tehdy nejdražšího dostupného jídla. Samozřejmě by je majitel restaurace hned vyhnal, ale i on měl kousek srdce a věděl, že v takové zimně by dítě tam venku dlouho nepřežilo. Nepustil je dovnitř, ale nechal je natisknout se ke stěně s ventilací, odkud v pravidelných intervalech vycházely proudy horkého vzduchu z kuchyně.
Mikhail uchopil dívenku za obě ramena. „Teď mě poslouchej, Sofio, nikdy nesmíš krást, ani pokud máš hlad nebo je ti zima. Strážníci by tě tvrdě potrestali a nezajímalo by je, že jsi ještě malá holčička. Slib mi to. Slib mi, že nikdy nepokradeš.“
Modré oči se zadívaly do Mikhailových tmavě šedých. Bylo jí pouhých deset let, ale Sofiiny oči nepatřily dítěti. Patřily mladé ženě, která se musí rozhodovat sama za sebe, aby přežila. Tehdy otci přísahala, svou přísahu však porušila. Celé své mládí svůj slib otci dodržela, nekradla ani tehdy, když zůstala úplně sama, v pouhých patnácti letech odkázána pouze na sebe a svou šikovnost. Místo, aby se i nadále potloukala ulicemi a přežívala jen z toho, co kde malého najde k snědku, troufale zaklepala na dveře jednoho z domů v luxusní čtvrti. Nikdy se nezajímala o to, jak se čtvrť nazývá, Sofiu zajímal pouze fakt, že by jí v jednom z těch domů mohli zaměstnat jako služebnou. Tehdy se na ni poprvé usmálo štěstí. Přijali ji na výpomoc do kuchyně, a když se o deset let později rodina stěhovala za oceán, do státu New Orleans, Sofia šla s nimi.
V tom roce emigrovalo mnoho Rusů, mezi nimi i Sergei Liev. Už na lodi Pacific, která je všechny do toho nového a pohostinného světa převážela, se zadíval do mladé ženy s vlasy dlouhými až po pás a rudými jako nejdražší rubíny. Ale to, jak se mezi nimi zrodila láska, to je jiný příběh. Vraťme se do New Orleans v současnosti, rok 2014.

Delší, rudě dobarvované vlasy si Sofia stáhla šátkem s květovaným vzorem, který dostala od své nejlepší přítelkyně k vánocům. Byla to pouhá maličkost, drobná pozornost, ale Sofia si šátek ihned zařadila mezi své nejoblíbenější. Když byla teď připravená do práce, nějak se jí najednou nechtělo. Od útlého věku neznala nic jiného, než sloužit druhým. Samozřejmě, za všechna ta léta pracovala i pro rodiny, které s ní nejednaly pouze jako se služebnou. Brali ji jako přítelkyni, jako neoddělitelnou součást rodiny. Poslední rodina, která ji zaměstnávala téměř pět let, ji prosila, aby neodcházela. Žili v krásném malém domku poblíž pobřeží, měli dvě krásné děti, chlapce a dívku, kteří Sofiu brali jako tetu. I Sofia je milovala, byli to dobří a hodní lidé, kteří jí spolu s dobrým zacházením i velice dobře platili. Sergei jí dlouho vyčítal, že se rozhodla odejít. Nikdy nepochopil, proč to tak je. Proč Sofia vydrží s rodinou pouze pár let, a poté odejde. Tohle všechno bylo v ženě zakořeněno už z dětství. Vyrůstání na ulici jí naučilo, že nikde nikdy nezůstávat příliš dlouho. Byla zvyklá se stěhovat, měnit prostředí. Dávalo jí to jakýsi zvláštní pocit jistoty, že má stále život ve svých rukou. Nejdéle na jednom místě vydržela deset let, a jakmile se dostala za oceán, od rodiny utekla s mužem svých snů. Jen s ním dokázala žít v malém špinavém bytě, než si společnými silami ušetřili na malý domeček se třemi pokoji, malou koupelničkou a kuchyní, ve které Sofia tak ráda vařila.

Teď ale nebyl čas na vzpomínky. Krátce se zadívala na stromy, které se za vysokými okny kymácely ve větru. Jejich kmeny se bolestivě ohýbaly, nechávaly sebou cloumat ze strany na stranu a zlověstné skučení větru nemohlo přinést nic dobrého. Možná by si to měla rozmyslet, určitě je to špatné znamení, varování shůry. Ale Sofia nikdy na zlá znamení nevěřila, tak proč by měla tentokrát.
Párkrát se zhluboka nadechla. Nechystala se utírat prach, vysávat ani leštit stříbro jako obvykle. Hoffmanovi nebyli doma, byl čas udělat, co měla v plánu již tolik týdnů. Posledních šest neděl pravidelně odnášela maličkosti, pro rodinu jistě bezcenné tretky, ale v Sofiiných očích poklady s nedozírnou hodnotou. Většinu z nich nechtěla pro sebe, nepotřebovala nic z toho, co odnesla, jen občas se jí něco zalíbilo natolik, aby si to uschovala. Jeden zlatý prstýnek, pár penny a nějaké to jídlo, kterého měli se Sergeiem dost i bez toho, aby kradla. Cestou domů rozdávala potřebným, snad doufala, že maličkosti vymění za něco k snědku. Ti lidé, kteří se schovávali v papírových krabicích podél ulic a pod mosty, starý stříbrný svícen, nebo obyčejný obrázek panenky Marie ve zlatém rámu, potřebovali více než rodina, která měla tak obrovský majetek, že by dokázala nakrmit celé New Orleans a ještě by jim zbylo.
Dnes se Sofia chystala na něco nebezpečného. Vše, co dělala, dělala s dobrým úmyslem pomoci potřebným. Alespoň tak obhajovala své činy. Věděla, že její muž s tím nesouhlasí, dokonce tvrdě bojoval proti tomu, aby to dělala. Ale Sofia si nemohla pomoci. Už jako malé dítě se dívala, jak lidé plýtvají něčím, čeho se ostatním nedostává, a chtěla to pro sebe. Jen přísaha dávno zesnulému otci ji zadržovala od krádeží. Vyrostla z ní žena s dobrým srdcem a správnými morálními základy. Ale jakmile poprvé vstoupila do domu Hoffmanových, něco se v ní sevřelo. Malý hlásek v hlavě jí našeptával, že by se měla na místě otočit a odejít, než bude pozdě. Její podvědomí vědělo dřív, než ona sama, že se postupně schyluje k něčemu špatného. Nikdy by jí nenapadlo, že čtyřicet let potlačovaná touha brát si, co mají jiní a ona sama ne, se zvrtne v pravidelné krádeže, se kterými nebude moci přestat.

Pomalu vyšla dlouhé mohutné schodiště, které bylo středobodem vstupní haly, do které by se její a Sergeiův dům vešel třikrát. Hlavou jí blesklo, jak strašně nenávidí leštit mramor, ze kterého schodiště je. Najít správný prostředek, který by nezanechával šmouhy, je téměř nemožné. Ale až dnes z domu odejde, už nikdy se sem nevrátí a tenhle problém padne na hlavu jiné služebné. Jakmile zdolala poslední schod, zamířila neomylně rovnou do pracovny pana Hoffmana. Křestním jménem je to Richard, ale ještě nikdy Sofia neslyšela nikoho z okolí to jméno použít. Děti jej oslovovali otče, žena mu neřekla jinak než manželi, a kolegové, které tu občas Sofia potkala, si mezi sebou říkali zvláštními přezdívkami. Pro Sofiu to však byl pan Hoffman, a právě za sebou zavřela dveře jeho obrovské pracovny. Nerozhlížela se po honosném drahém nábytku z masivního dřeva a drahé kůže, neomylně zamířila k sejfu, který se majestátně vystavoval na podstavci vedle okna. Většina lidí si už z principu sejf uschová na nějaké bezpečné místo, ale Richard Hoffman se jím rád chlubil. Každému, kdo zavítal do jeho pracovny, stál na obdiv a všem říkal: „My jsme ta nejbohatší rodina! Hleďte!“
Tolikrát byla Sofia přítomna v místnosti, když Richard zadával heslo na malé kovové klávesnici, až ji to udivovalo. Kdyby to byl její sejf, všechny by vyhnala z místnosti, jen aby nikdo neznal kód. Říkala si, jak bláhový muž musí být. Copak si asi myslel, že si nikdy pětimístného čísla Sofia nevšimne? Že se vždy taktně otočí zády, aby nic neviděla? Kdepak, její prsty už přímo svrběly, aby mohla naťukat kód a na vlastní oči se přesvědčit o všem bohatství, které se v té „nejmodernější bedýnce na trhu“ skrývá.
Nervózně si poupravila šátek, který jí po čerstvě umytých vlasech jemně klouzal, a opět zhluboka nabrala vzduch do plic. Dvěma ráznými kroky došla až k trezoru a neomylně naťukala pět čísel, která měla vyryta do paměti. 25467. Čekala známé cvaknutí a lehké pootevření mohutných dvířek tak, jako to viděla už několikrát. Nic se však nestalo. Trezor i nadále mlčky stál a vysmíval se jí do tváře. Zadala snad heslo špatně? Ne, to není možné, čísla byla určitě správná. V náhlém návalu vzteku stiskla čísla na klávesnici znovu. 25467. Opět se nic nestalo. Všude vládlo hrobové ticho přerušované pouze skučením větru v zahradě. Sofiu pomalu polévalo horko. Už se těšila, až si vezme nějaké ze šperků, které se tam ukrývaly ve starožitné šperkovnici, nebo několik bankovek. Těšila se na ten adrenalin, který cítila pokaždé, když si vzala něco, co jí nepatřilo. Začínala zuřit. Jak je možné, že to nevyšlo? Co udělala špatně? Odpověď na tuto otázku neznala, ale brzy se jí měla dozvědět.

Ještě stále stála v prázdné pracovně, když za jejími zády hlasitě bouchly dveře. Žena leknutím nadskočila a prudce se otočila. V tváři byla bledá jako sníh, po skráních jí stékal ledový pot. Stála tváří v tvář Richardu Hoffmanovi, spolu s několika uniformovanými strážníky. Ale, jak to bylo možné? Měl být spolu se svou ženou v Seattlu u jejích příbuzných.
„Zatkněte ji!“ Jindy povýšený, ale medový hlas zněl dnes chladně a tvrdě.
„A-ale, pane, p-proč? Co jsem udělala?“ Dvěma kroky se pokoušela o ústup, zády se však natiskla na ledové ocelové dveře sejfu, který ji před několika málo okamžiky tak krutě zradil. Takhle to být nemělo. Plánovala si to jinak!
„Proč? Ty se opravdu ještě ptáš proč, ty špíno?!“ Už už se napřahoval, aby ženu uhodil do tváře, ale jeden ze strážníků jeho ruku zastavil.
„Uhodit ji by k ničemu nebylo, pane Hoffmane. My už se o ni postaráme.“ Světlovlasý muž kývl na další dva uniformované, kteří se rázně rozešli k vystrašené ženě. Chtěla se vzpouzet, prát se s nimi a utéct, ale její tělo neposlouchalo. Byla ztuhlá šokem a strachem.
„Pane, prosím! Já přeci nic neudělala!“
„Že nic?“ Chladný pohled, kterým si jí sjel od hlavy k patě, jí zamrazil až do morku kostí. „Nemysli si, ženská jedna, že jsme si nevšimli, jak nám z domu odnášíš věci. Každý svícen, každý obraz, i ty stříbrné lžičky! O všem víme! Jen jsem čekal, až se mi chytneš na lep,“ ušklíbnul se muž. Tak krutý a nenávistný úšklebek snad ještě nikdy Sofia neviděla. Byla to past, teď už jí to docházelo. Vždy jí nechával v místnosti, když zadával kód právě proto, že čekal, až se pokusí sejf vyloupit. Podezříval jí jistě už dlouho, a zatímco si ona myslela, jak šikovná, chytrá a lstivá je, on byl o krok před ní. Z pomněnkově modrých očí se jí spustily slzy. Nesnažila se prosit, nežadonila o smilování. Jediné, co zaměstnávalo její mysl, byl její manžel. Její Sergei. Měl pravdu, měl pravdu a ona jej neposlouchala a teď bude tvrdě platit.

„Odveďte mi ji z očí!“ Gestem ruky odmávl Richard strážníky, kteří si odváděli nešťastnou a zlomenou ženu s sebou pryč z domu. Naposledy se ohlédla přes rameno, a věnovala nenávistný pohled kusu ocele, která jí zničila život. Ačkoliv to nebyla pravda. Zničila si ho sama. Varoval jí její otec už jako malou holčičku, varoval ji i její manžel, Sofia však měla vlastní hlavu a touha po adrenalinu přemohla její zdravý rozum a úsudek. Její otec měl pravdu, každý špatný skutek je po zásluze potrestán. Ne nadarmo se říká, „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Tak dlouho pokoušela svůj osud, až jí opět dohnal a vytasil svůj poslední triumf.