Zlatokopka

Zlatokopka, osoba odsuzovaná společností. Osoba, na níž si všichni ukazují prstem a šuškají si jí za zády. Můžeme však všechny ženy, kterým spadlo bohatství do klína, soudit stejným dílem ? Můžeme jít, ukázat si na krasavici s jehlovými podpatky a v drahém norkovém kožichu, která se nese vedle tučného chlapíka a říct: „Ta ho má jen pro prachy!“? Co když zrovna tahle jedna žena svého muže doopravdy miluje pro jeho pivní pupek, oteklé a věčně zarudlé tváře a pro jeho jistě tak úžasnou a dobrosrdečnou povahu? Dobře, dost té ironie. Samozřejmě nikdy nemůžeme s jistotou vědět, co se odehrává v hlavě schované pod nadýchaným účesem za tři tisíce, ale jistý obrázek si udělat můžeme.
Já vám teď povím příběh ženy, jejíž muž byl mladý a rozhodně velice pohledný, takže by vás na první pohled ani nenapadlo říct si, že jí jde jen o peníze. Je to příběh ženy, která měla malou nádhernou dceru, pro kterou by každá jiná matka položila život. Povím vám o ženě, která o všechno v životě přišla díky své malichernosti a naivní představě, že jen díky mnoha nulám na výplatní pásce jejího manžela, může beztrestně dělat úplně všechno...

-------------------------

„Jdu na chvíli ven na kafe, jo? Zatím čau.“
Aniž by se ohlédla přes rameno a třeba jen pozdravila svou právě probuzenou roční dceru, zase zmizela pryč. Jako každý den. Možná si myslela, že chůva, jíž její dcera dávno oslovovala mami, je úplně hloupá, anebo se prostě jen nezajímala o to, co se kolem ní děje. Možná věřila, že je tak neprůhledná a tak přesvědčivá, že jí dívka bude věřit všechna ta „posezení s kamarádkami“ se kterými trávila tolik času mimo domov. Nebo byla možná přesvědčená o tom, že když po osmi hodinách strávených mimo domov, přijde s pár taškami, tak všechny přesvědčí o tom, jak nakupovala pilně jako včelka. Ano, její manžel, který stěží věděl, jak dlouho byla pryč, jí pravděpodobně věřil. Ale ono se říká, kdo ví jestli. Kdykoliv nebyla jeho žena doma v době jeho návratu z práce po dlouhém a těžkém dni, nenápadně se prošel jejími věcmi. Snad hledal důkazy o tom, co doopravdy dělá? Vážně si myslel, že bude doma vystavovat všechny své aférky na obdiv? Kdepak, naše žena je mnohem chytřejší. Ale to bychom předbíhali, všechno hezky popořadě.
Jakmile se za plavovlasou ženou zavřely domovní dveře, protočila holka chůva oči a podívala se do velkých, zelených duhovek malé Lilly. Se zájmem jí sledovaly, a kdo ví, co se honilo v té malé hlavičce.
„Ba?“
Černé obočí se konečně přestalo mračit, a mladá žena se usmála. Chůva, říkejme jí Merry-Beth, si přitulila malé tělíčko víc k sobě, a políbila dívenku do vlasů. „Jo, ba. Přebalíme tě a bude papů, co říkáš Lilly? Bude papů.“ Za doprovodu dětského radostného smíchu se zavřela v koupelně s přebalovacím pultem, a dala se opět do práce.

Zatímco doma vše běželo přesně tak, jako každé odpoledne, plavovlasá matka, Julie, se řítila pařížskými ulicemi vstříc náruči svého milence. Nemyslela na to, jestli její dcera doma nepláče, nebo jestli jí třeba nepostrádá. Jediné, nač myslela, byl její milenec. Snědá opálená kůže, silné a svalnaté ruce, ostře řezaná jižanská tvář. Naprostý kontrast proti její bledé pleti a světlým vlasům. Její modré oči, uprostřed světlé a po okrajích tmavé duhovky, zazářily zvláštním ohněm. Věděla, že to, co dělá, je špatné, nemorální a nedůstojné. Pro ni to však byl způsob života, který nehodlala měnit. Není, a nikdy nebyla mateřský typ s neovladatelnou touhou vdát se za krásného prince a mít s ním velkou rodinu. Ne, Julie už jako mladé děvče v pubertě věděla, že pokud se jednou vdá, nebude to z lásky. Jejím životním cílem bylo najít někoho, kdo se o ni postará, kdo jí zaplatí vše, nač si vzpomene a ještě víc. Nehodlala se vázat k jednomu muži svým srdcem, pouze svým tělem a to výměnou za štědré kapesné. Neuvědomovala si, že ačkoliv je za svého manžela provdána již sedm let, pouze se mu prodává. Tělo, které ráda ukazovala, nenabízela levně. Samozřejmě na něj byla právem pyšná. Denně strávila hodinu ze svého tak drahocenného volného času cvičením, a když měla tu správnou náladu, nejčastěji v době, kdy se Lilly dožadovala její pozornosti, šla si i zaběhat. Pečovala o sebe, nikdy nepozřela tučné sousto, ani kousíček čokolády. Někteří by mohli říct, že byla posedlá zdravou životosprávou, pouze správně dbá o své tělo a zdraví, ale ti, kdo jí znali osobně, věděli, kde vězí zakopaný pes. Byla na své tělo hrdá a ráda jej sdílela s opačným pohlavím, ale po nocích ji honily černé myšlenky. Co když stárne? Co když už není tak krásná, jako bývala? Co bude dělat, pokud jí naroste zadek, ztloustnou jí stehna a její poprsí už nebude tak pevné? A co když se jí na tváři objeví vrásky? Kdo by o ni pak stál?
Svého manžela svým způsobem milovala, ale jeho ujištění o kráse jejího těla, Julii nestačilo. Nevěrou si dokazovala, že je ještě stále atraktivní, muži po ní ještě stále touží, pořád je naprosto neodolatelná a díky všem postelovým zkušenostem i sexuálně výkonná a víc, než jen dobrá. To, co se za všechna ta léta v různých mužských náručích naučila, umí jen málokterá jiná žena. Ona je něčím výjimečná, alespoň tak o sobě Julie ráda smýšlela.

Pro sebe se pousmála, když dorazila na místo schůzky. Nebylo to poprvé, a jistě ani naposledy, co se s Chuliem sešla. Přesně si pamatovala ten den, kdy se procházela po Rue de Rivoli-Le Marais, nahlížela do výloh obchodů a přemýšlela, co všechno si chce koupit, když v tom její pohled zaujal muž stojící před vchodem jednoho z podniků, které ulici lemovaly zrovna tak, jako všechny ty předražené obchody. Měl na sobě obyčejné bílé triko a volné plátěné bílé kalhoty, ruce, na kterých se rýsovaly pořádné svaly, založené na prsou. Jeho kůže byla na pohled čokoládová a husté, lehce zvlněné černé vlasy přitahovaly pozornost. Rozhodně nebyl zdejší. Pohledem přejela přes jeho postavu a zaměřila se na nápis nad jeho hlavou; Salon de Beauté KayOne.
Tehdy nezaváhala ani na vteřinku. Ani na okamžik si nevzpomněla na čtrnáctidenní dcerku, o kterou se jí doma stará chůva, ani na manžela, který tvrdě pracuje, aby své rodině dopřál život v luxusu. Napřímila se, upravila podprsenku a s našpulenými rty šla přímo vstříc svalnatému Brazilci. O třináct měsíců později se ocitla na tom samém místě, tentokrát ale Chulio nečekal před salónem. Dávno měli zajetý systém, kdy Julie zadním vchodem vešla přímo do jeho masážního salónu, aniž by si jí kdo všiml. S jemným, plytkým nádechem si upravila kabelku na rameni, lehce, jen pro ujištění, zatahala za šátek ve vlasech, a rozešla se vstříc dveřím s nápisem Personnel Seulement, Pas d'entrée, které se za ní s tichým klapnutím zavřely.

-------------------------

Abyste rozuměli, jak do příběhu zapadá Merry-Beth, musíte se první dozvědět něco málo o ní samotné. Merry-Beth je svobodná třicátnice, která miluje děti a nadevše by si přála své vlastní. Osud jí však nikdy moc nepřál, v průběhu tří let dvakrát potratila, a posledních pět let se jí nedařilo otěhotnět. Její dlouholetý přítel ji nakonec opustil pro jinou, mladší, která mu bude schopná dát rodinu, po které i on toužil. Bylo to černé období jejího života, proto Merry-Beth neváhala ani vteřinu, když jí byla nabídnuta práce chůvy pro čerstvě narozenou holčičku jistých zámožných manželů. Viděla v tom cestu k alespoň částečnému splnění svého snu, a zároveň odrazový můstek z těch temných časů, které prožívala. Tou holčičkou se stala právě Lilly Alard, do které se Merry-Beth zamilovala na první pohled. T velké, tehdy ještě modro-zelené oči lemované dlouhými černými řasy, baculatá tvářička a našpulené rtíky si okamžitě získaly ženino srdce.
O Julii už jste si jistě obrázek udělat stihli, proto vás nejspíš ani nepřekvapí, že se z chůvy původně na pár dní v týdnu, nakonec stala matka na plný úvazek. Byla to Merry-Beth, kdo každou noc vstával k plačícímu novorozeněti, byla to Merry-Beth, kdo zůstával s malou, když byla nemocná, zatímco její otec trávil dny i noci v práci a matka se poflakovala, kdo ví, kde a s kým. A byla to zrovna Merry-Beth, koho Julie požádala o mlčenlivost s vážným tajemstvím. Kdyby jen tušila, jakou chybu udělala.


„Merry, něco od tebe potřebuju.“
‘Už zase?‘ pomyslela si mladá žena, ale nahlas nic neřekla. Nebylo to nic nového, Julie neustále vyžadovala, aby chůva lhala jejímu manželovi, kde a kdy byla, a pak si jí kupovala dárečky, které jí kupovala ze srdce, jak ráda tvrdila. Julii vlastně vyhovovalo, že se jim do domu nastěhovala další žena. Ona už nemusela dělat ani ten nejzákladnější úklid, o vše se jí postaral někdo jiný. Nemusela vařit, žehlit ani prát, ani by jí nenapadlo si byť i jen smočit prst v mýdlové vodě a opláchnout pár talířků a hrnek od kafe. A ani se nemusela bát, že by jí snad její manžel byl s novou chůvou nevěrný. V Juliině očích nebyla Merry-Beth ani krásná, ani svůdná, nepředstavovala žádnou hrozbu proti dřinou vypracovanému tělu a léty nasbíraných zkušeností v posteli, které mohla nabídnout ona sama. Věřila, že Merry je hloupá a naivní mladá žena, kterou by nikdy nenapadlo proti ní použít nic z toho, co se dozvěděla. Proto si z ní udělala svou důvěrnici i tentokrát.
„Ano, Julie? Co potřebuješ?“ Narovnala ztuhlá záda a ruce mokré od vytírání si utřela do trika. Možná má Julie pravdu, Merry-Beth není ani nejkrásnější ani nejštíhlejší ženou, jakou jste kdy potkali. Je to normální žena s normální postavou, trochou více tuku uloženého na bocích a zadku, a obyčejným, leč hezkým a na pohled příjemným obličejem. Každý muž by se za ní jistě neotočil, a už vůbec ne teď, když má pouze staré vytahané triko a ušmudlané tepláky.
„Musím někam jet. Přes noc, a Philippovi jsem řekla, že přespím v Nancy u Anastázie. Chci, aby si mu řekla to samé.“ Její krásná symetrická tvář se vlídně usmívala, rudé plné rty byly zvlněné úsměvem, ale modré duhovky se do Merry-Beth vpíjely s nevyslovenou výzvou o neuposlechnutí. Julie neznala slovo ne, alespoň ne tehdy, když to byla ona, kdo něco chtěl. A Merry to po roce společného soužití moc dobře věděla.
„Jistě. A smím vědět, kde doopravdy budeš?“ Byla si téměř jistá, že se blondýna zase uchýlí na noc k jednomu ze svých milenců. Odpověď, které se jí však dostalo, naprosto nečekala, ačkoliv vzhledem k ženině životnímu stylu to až takové překvapení být nemělo.
„Můžu ti věřit? Tak dobře, budu na klinice. Musím na potrat,“ dodala odpověď na nevyřčenou otázku, na jaké klinice. Po celou dobu si nerušeně připravovala věci do kabelky, jako by právě sdělila, co si hodlá objednat k večeři z čínské restaurace na konci bloku. Na krátkou chvíli byla chůva naprosto beze slov. Potrat? „Neříkej to Philippovi, on by si to chtěl nechat.“ Už už se Merry-Beth chystala zeptat, co by na tom bylo špatného, když se jí odpověď rudě rozsvítila před očima.
„Není to jeho.“ Nebyla to otázka, bylo to konstatování jasného faktu.
„Ano, teda vlastně ne, není. A kdyby to věděl, tak by si to chtěl nechat, a to prostě nejde.“ Mluvila dál a dál, ani si snad nevšimla, že ji Merry-Beth dávno neposlouchá. Nechápala nevěru, nerozuměla tomu, jak někdo může podvést milovanou osobu, ale když se dívala na ženu stojící před sebou, jediné, co vnímala, byla osoba, která se právě chystala zmařit lidský život. Chystala se zahubit malý zázrak života bez mrknutí oka, a dál se tvářit jakoby se nikdy nic nestalo. Jak může být někdo tak krutý a sobecký? A proč si nedávala větší pozor, když už svému muži zahýbala?

V Merry-Beth se vzedmula vlna vzteku. Aniž by si uvědomila, co jí to popadlo, vztáhla ruku a udeřila. Její akce byla rychlejší než reakce mozku, proto jí chvíli trvalo uvědomit si, že právě uhodila mladou ženu do tváře s takovou silou, až se v koutku rtů objevilo pár rudých kapek. Obě ženy byly v šoku. To, co se právě odehrálo, nedokázala ani jedna tak rychle zpracovat. Velice pomalu zvedla Julie ruku, a konečky prstů se dotkla svých rtů. Když uviděla červenou barvu, zbledla a na chvíli to vypadalo, že snad omdlí. Její výraz se však z šokovaného začal pomalu měnit na rozběsněnou saň. Merry-Beth tu proměnu sledovala s hrůzou v očích. Teprve teď si začala uvědomovat, jak špatné bylo uhodit svou zaměstnavatelku, ať je to lehká děva bez kousku srdce, nebo ne. Ustoupila o dva kroky, bylo jí jasné, že teď proti ní Julie vystartuje a ona za svou neuváženost a zbrklé jednání tvrdě zaplatí. Ale malý čertík sedící na jejím pravém rameni, jí našeptával, že udělala dobře. Uhodit ženu do tváře bylo něco, po čem celý ten čas toužila a vlastně se jí ulevilo, když k tomu konečně dostala příležitost. A to bez ohledu na následky.
Uběhla sotva minuta a půl, čas zpomalený nečekanou akcí ze strany chůvy, se zase začal pohybovat stejně rychle, jako v okolním světě. Julie se zhluboka nadechovala, aby mohla z plných plic na ženu před sebou vykřičet, co všechno si o ní myslí a jestli čeká, že tady ještě chvíli zůstane, tak se plete. Než stihla ale vyslovit jedinou urážku, hrubý mužský hlas za jejich zády si odkašlal. Obě ženy se prudce otočily.
„Philippe? „
„Co se to tady děje? Co to mělo znamenat, Merry-Beth?“ Čokoládové oči se do chůvy tvrdě vpíjely, ale nebyla v nich zloba ani vztek, který mladá žena očekávala. Jen zvědavost.
„Ona mě uhodila! Ta ženská je šílená, normálně mě praštila! Viděl si to? Musíme jí vyhodit, a to hned! Slyšíš? Hned!“ Dál hystericky ječela, pokoušela se upoutat manželovu pozornost, ale ta teď patřila pouze chůvě. Philippe stále čekal na odpověď. Jistěže viděl, jak uhodila jeho ženu, nemusela mu to říkat. Jeho zajímalo, proč.
„Tak? Merry-Beth, mluv.“ V jeho hlase byla slyšet autorita a přísnost. Jemu se neodporuje.
Merry-Beth si odkašlala a věnovala krátký nejistý pohled Julii běsnící kousek od ní. Měla by to udělat? Říct mu pravdu a konečně snad všechno skončit? Takovou ženskou si v životě nezaslouží ani Philippe ani malá Lilly. Tam venku je tolik žen, které jí budou tisíckrát lepší matkou, než její vlastní. Ale má právo na to rozbít tuhle rodinu? Ať je disfunkční sebevíc, pořád jsou rodina. Pohledem se vrátila zpět na lehce opáleného Francouze stojícího před ní, a udělala rozhodnutí, kterého snad nebude litovat.
„Julie je těhotná a chce jít na potrat.“ Vzduch v kuchyni, ve které se trojice právě nacházela, zhoustnul tak, že by se dal krájet. Julie šokovaně lapala po dechu, otvírala a zavírala pusu, jako ryba na souši. Nevěděla, co říct. Naprosto nečekala, že by jejich chůva vůbec měla tu odvahu říct pravý důvod toho, proč ji uhodila. I když pořádně nerozuměla tomu, proč ji uhodila. Byla tak zahleděné sama do sebe, že jí ani na chvíli nedošla spojitost s minulostí, kterou si Merry-Beth prožila.
„Cože?“ Philippe zaskočeně přejel pohledem ke své ženě, která vypadala stejně překvapeně, jako on sám. „Ale proč?“
„Není to tvoje. Lilly pláče!“ S těmito slovy rychle opustila kuchyň a doslova se utíkala ukrýt do dětského pokoje. Opravdu to udělala? Opravdu mu řekla pravdu? A uvěří jí? Jak tato zpráva ovlivní jejich životy? A jak ten její? Bude smět zůstat s malou Lilly, která se jí stala dcerou? Asi těžko. Měla myslet, než mu odhalila, jaká Julie doopravdy je. Ale teď už je pozdě na to brečet nad rozlitým mlékem, slova byla vyřčena a teď je jen na nich, jak se s tím poperou.

-------------------------

„Říkám to naposledy, Julie. Sbal se a odejdi z tohoto domu. Už tady nebydlíš.“
Od toho osudného okamžiku odhalení skryté pravdy v kuchyni uběhly již tři týdny. Tři dlouhé týdny vyplněné křikem a slzami, boucháním nábytku a spoustou nadávek. V první chvíli samozřejmě Philippe nechtěl věřit slovům, která slyšel z úst jejich chůvy. Jak by ho žena mohla podvádět? A jak by mohla být těhotná s jiným mužem? Ale čím více se mu Julie všechno pokoušela zapřít, tím více se do svých lží zamotávala a on konečně začal vidět skrz mlžný opar lásky. Konečně poprvé viděl svou ženu střízlivýma očima, takovou, jaká doopravdy byla. Obyčejná vyžírka, zlatokopka, která jej nikdy nemilovala. Tahle žena neznala lásku mezi lidskými bytostmi, pouze lásku k penězům. A od těch ji už odříznul. Nebude jí podporovat už ani vteřinu.
„Můj právník se ti ozve. Do té doby o tobě nechci slyšet ani slovo.“
Jeho hlas byl tvrdý, neústupný a nekompromisní. Udělal své rozhodnutí, a když se Philippe pro něco rozhodne, neexistuje nic na světě, co by jeho názor mohlo změnit. Práce pro největší realitní společnost v Evropě z něj udělala tvrdého muže. Pokud chce uspět a být tím nejlepším, nesmí se ohlížet zpět a brát na nikoho ohled. A takový hodlá být i tentokrát. Nebude brát na Julii žádné ohledy, nezaslouží si to. Jako manželka selhala, a jako matka snad ještě víc. Měl to vidět dřív, ona pro jejich život nebyla dobrá. Teď zůstanou s Lilly sami, ale nakonec jim možná bude jen líp.
„Philippe…“ Hlesla zlomeně a tiše Julie. Za poslední tři týdny se ze zářící ženy překypující životem stala svým vlastním stínem. Kdo ví, jestli si uvědomovala, že přichází o lásku muže, který by ji na rukou nosil. Nebo snad to, že ztrácí svou jedinou dcerku, ten malý poklad, pro který by mělo bít její srdce. Nebo jestli viděla jen to, že už nadále nebude mít přístup k bankovnímu účtu, na kterém se nikdy nemůže přiblížit nule. Ať už si uvědomovala cokoliv, evidentně jí to velice bolelo. Byla vyčerpaná a nešťastná. Ale nemohla už nic změnit. Během posledních týdnů vyplavaly na povrch všechny její aféry, včetně dvou předešlých potratů, o kterých Philippe nic netušil. Jeho žena byla obyčejná běhna, a i když pozdě, konečně si to uvědomil.
Rázným gestem zvednuté dlaně umlčel jakýkoliv nadcházející pokus o další omluvy a vysvětlování. Už toho slyšel tolik, že mu bylo zle. Nehodlal už nic poslouchat. „Teď vezmu Lilly a Merry-Beth ven. Vrátíme se večer. Do té doby si odstěhuj to nejzákladnější, co potřebuješ. Jistě máš tolik kamarádek, že tě některá z nich u sebe nechá,“ dodal s posměškem. Samozřejmě si uvědomoval, že jeho žena v blízkém okolí nemá žádné přátelé. Pouze jednoho milence vedle druhého. Jak teď bude moct projít městem, aniž by myslela na to, jestli zrovna s mužem, kterého míjí, neměla jeho žena také aférku? Zklamaně zavrtěl hlavou, a aniž by věnoval své brzy budoucí ex-manželce další pohled, opustil jejich společnou ložnici. Merry-Beth, kterou se rozhodl nechat pro něj nadále pracovat, už čekala s malou Lilly dole v hale, obě připravené vyrazit vstříc jarní Paříži. Když pomalu scházel ze schodů, všiml si něčeho, co nikdy dříve neviděl. Zvláštní jiskry ve vzduchu, které vířily kolem mladé ženy, zatímco držela v náručí jeho dceru a dělala zvláštní zvuky a komické obličeje, jen aby ji rozesmála. Což se jí dařilo na výbornou.

Na rtech se mu po třech týdnech objevil první malý úsměv. Kdo ví, třeba nakonec Merry-Beth najde své štěstí v rodině, které si Julie nevážila a lehkomyslně to vše dala všanc a o všechno přišla. Možná si měla Julie dávat větší pozor na ženu, kterou si pustila do domu, protože ta žena teď bude mít všechno to, čeho si Julie neuměla vážit a ocenit to.