Metamorfóza

Toho dne,
kdy mne opustil
můj vlastní stín,
se slunce zatáhlo
světu do nebeské dělohy.

Vítr se proměnil v led,
který řezal do tváří
nešťastné chodce,
a kočky začaly promlouvat
ve zpovědnicích o svých
touhách a snech.

Beze stínu a bez slova,
abych artikulací jazyka
neporušil rovnováhu
všech těch podivností,
jsem na sebe vzal
podobu žížaly
a zavrtal se pod zem.

V hlíně teď žiju, spím,
dýchám, a snad tu i umřu
jako připomínka lidství.

Svět už zdaleka není co býval,
a v metamorfóze
žížalího těla se zdá být
tak obrovský a plný predátorů...

Svět po třetím rozpadu
znovu nezacelí rány,
které utržil...

...a lidé si za to mohou sami!


Proto jsem opustil své pravé já,
stejně jako když stín opustil
mne, když jsem byl člověk,
a v žížalím těle teď
dožívám svůj delší život.

…v počtu svých článků…