Rekviem

Napsáno při poslechu Mozartova Rekviem.

Zástup tisíců kráčel po klikaté cestě, nikde nekončil, kam se André podíval, tam viděl jen spousty holých hlav. Stádo pochodovalo jako jeden muž.
Nemohl se zastavit, věděl to, nemohl. Avšak únava strádaných dnů ho srážela do kolen. Jeho tělo kráčelo, jeho mysl se však nacházela daleko. Najednou viděl sám sebe jako malinkatého človíčka v tom nekonečném provazu lidských bytostí. Mysl, která byla až donedávna čistá, nyní doopravdy poznala všechno to utrpení, jehož byl v posledních letech svědkem. Nohy se šoupaly po ostrém štěrku, ostré hrany rozdíraly vězňům chodidla do krve. André necítil bolest, už nemohl nic cítit, už nikdy nic neucítí. Co chvíli se k zemi zhroutila vyzáblá postava, nikdo si jí nevšímal, nechali ji tam ležet.
Muži v tmavých uniformách tvořili neproniknutelnou formaci, nemohl utéct. Hlavně pušek by si ho našly, stejně tak jako krvežízniví vlčáci držení zkrátka na kožených řemenech. Výrazy vojáků byly neproniknutelné, stále drželi své bledé obličeje zpříma a jejich blonďaté hlavy všemu dodávaly nadpozemskou atmosféru. Andělé s lebkou na čele vedli tisíce nevinných kostlivců na smrt, věděli, že prohrávají, museli si to ještě naposledy užít.
Z dálky zaburácel temný hrom a rozléhal se po údolí. První kapky zkrápěly umouněné obličeje, kapky naděje a žalu. Nebesa pláčou nad tou spouští, kterou pod sebou vidí. Další vyčerpaný se kácí v zemi. Nepláče. Pro něj to je vysvobození z pekelných spárů. Nevinná duše opouští zbídačené tělo, pouhou skořápku, na níž teď šlapou tisíce špinavých chodidel. Stále prší. Blesky křižují oblohu, je černá jako dým těch miliónů bytostí, jež byly nedobrovolně sprovázeny z toho světa. Kdo ještě mohl přemýšlet, vycítil ten okamžik, pomsta přijde a bude krutá.
André stále bezmyšlenkovitě kráčel vpřed. Své nepohodlí si neuvědomoval, byl až příliš slabý. Víry myšlenek mu najednou přinášely obrazy jeho rodiny – manželka, děti, již nikdy je neuvidí na tomto světě. Snad se šťastně shledají na jeho druhém konci. Podíval se doleva a viděl zuboženého kamaráda, ne ten svou rodinu také neuvidí. Nemá naději. Nikdo z nich nemá naději.
Těsně před koncem hrozného utrpení zemře. Snažil se odolávat této myšlence, ale bylo to silnější než on. Naposledy pohleděl na lebku pekelného strážce, která se bezelstně šklebila na jeho čepici. „Posel smrti“ pomyslel si. S touto myšlenkou se mu podlomila kolena, načež se skácel obličejem do zvířeného prachu cesty. Duše však pokojně stoupala vzhůru, aby se přidala k té očekávané vzpouře…