Dívka s copem

Potkali se na chatě
on se tvářil nad věcí
ona mile okatě
levandulí vonící

Na lavičce pod lípou
jenom ptáci mohli slyšet
věty tiché jenž plynou
jak modlitba abatyše

V copu měla dlouhé vlasy
trochu lesku na rtech
když povídala o počasí
zářil její úsměv

Úsměv který s nevšedností
nechtěl si už na nic lhát
možná léty k upřímnosti
neuměl sám sobě lhát

Když se oči potkaly
v polemice o kompotech
nevědomky zaplály
zrychlil se jí trochu dech

Slova v hrdle oněměla
zahřálo u srdce cosi
ústa touhou rozechvělá
o polibek chtěla prosit

Snad se bála zklamání
stále nových začátku
večerů se slzami
snad zanevřela na lásku

Oči k zemi sklopila
sundala si z copu sponu
pološeptem pravila
budu muset jít už domů

Přetěžká jsou loučení
když zůstaň srdce žadoní
kdy blízko bylo souznění
však složitá je duše ženy

Ohlédla se naposledy
sbohem prsty zakmitaly
vítr tvář ji zakryl vlasy
i oči jenž se pousmály

Jenom vůně levandule
zůstala tu po ní
sponka z kůže co na stole
ční jak němý pomník

Zbylo po ní něžné krásno
co pohladilo na duši
jenom láska má tu vlastnost
kdy přijde nikdy netušíš

Snad jim ji osud dopřeje
v nestále své dobrotě
vždyť bez ní a bez naděje
by smutno bylo v životě