Pyšný páv

* * * * * *
Z daleka ho přivezli do zámecké zahrady -
byl jiný než velcí ptáci, kteří v parku léta žili
labutě, neb bažant zlatý.

Páv to byl a celý bílý, žádné pírko barevné
dlouhá péra na zadečku do vějíře pyšně zvedal
byly jak sníh bělostné.

Pozdravit ho cupitala, malá koroptvička milá
tenkým hláskem zapípala:„Přeji dobrý den!“
Ale pyšný páv, jako by ji neviděl.

Nikoho si nevšímal, nazlobený, zamračený.
„Tolik jich tady je, pročpak nikdo nezapěje,
že jsem krásný, že jsem vzácný?“

Šel dál krokem chlubivým, dlouhá péra pyšně zvedá -
Od mala byl hýčkaný, každý ho vždy obdivoval
a tady ho nikdo nezná.

Vždyť nakonec bude sám, až se toho ticha lekl,
najednou měl velký strach a loudal se pomaloučku
dlouhá péra v prachu vlekl.

Zastavil se na louce, smutně svou hlavičku sklonil
a bylo mu do pláče, krása ho již netěšila,
moc rád by se kamarádil.

Stařičký páv, sotva chodil, ke všem moudře promluvil:
„Je to páv a ti jsou pyšní, nebudem se proto zlobit,
pojď jen klidně mezi nás, chceš-li být náš kamarád.“

Bílý páv si poskočil, na všechny se krásně usmál,
zvedl svoje dlouhá péra a moc šťastný opět byl.

* * * * * obrázek 11