Zrcadlo cesty

Domu přicházím z flámu v půl sedmé.
Na chvilku si lehnu, padám do křesla a ihned usínám.
Za půl hodiny mi zvoní budík.
Rychlá sprcha, bágl, svačina, hole, kořalka a běžím na metro.
Je sobota a z nástupiště vidím jen poslední metra vagón.
Na hlavním nádraží (Wilsonovo) vystupuji přesně v 8.20 což, je čas, kdy jsem měl být (myslím) ve vlaku na Beroun.
Měl být.
Ještě ve vagónu metra píšu SMS kamarádovi, že trošičku nestíhám.
Běžím podchodem k perónům a nikde nevidím onen vlak.
Ujel.
Cestou jsem zahlédl krásnou Fantovu kavárnu a tak se na ni jdu podívat.
Je zavřeno, probíhá rekonstrukce.
Jsem asi podezřelý a tak mne sleduje místní ochranka.
Zevluji jako zdejší bezdomovci.
Zvoní telefon a Miloš mi oznamuje, že jsem na nádraží o hodinu dřív než byla původní dohoda (a měl pravdu)
Prý mám jít na pivo.
Prohlížím nové krámy, směnárny, čumím po spících bezdomovcích.
Vzpomínám na dobu, kdy jsem proti nádraží bydlel.
Byly tu hřiště, kde jsme každý den něco hrály, znám zdejší podzemní kolektory, byl jsem u bourání budov kvůli stavbě Metra, magistrály. Hráli jsme si v budovách provrtaných s dynamitem před demolicí. Znám i budovu Tešnova (Denisovo), která už není. Na hřišti jsem poprvé pil alkohol, viděl oběšeného člověka, milující se pár, buzeranty v akci, žebráky, prostituty a i prostitutky.
Mým dávným kamarádem byl Honza Padevět, který bydlel na nádraží střed (Masarykovo) přímo nad halou.
Občas jsme se projely na černo vlakem.
Všude jsou krámy, i když skelet budovy je stejný. Belgické pralinky si pro jejich cenu nedám. Kafé s bagetkou za 129 asi taky vynechám. Na toaletu raději též nejdu.
Kupuji si lístek do Berouna u pokladny.
Ptám se na možnost přepravy motocyklu na Slovensko. Beru si k tomu potřebný formulář a zapisuji si informace.
Vidím překrásnou snědou holku pijící kávu. Je rozhodnuto kde si jej dám i já. Dohaduji se, od kud asi je a kam jede. A čím to je, že je tak pěkná. Hnědé oči vidím do teď. Ve tváři něco co neumím popsat. Cenu kávy nevnímám. Jestli ona tam není kvůli tomu?! Ne, zajisté není. Má sebou batoh. Po chvíli i spolucestujícího. A já telefon od Miloše. Kde, že prý se zase nacházím. Koukám na hodiny a obávám se, že to zase nestihnu. Po hodině čekání.
Nakonec se setkáváme ve vlaku. Má sebou psa v tašce. Krásy tedy moc nepobral, to ten pes. Jenže co není hezké pro mne, nemusí být pro druhé.
Vlak se dává do pohybu. Žádné drncání, jak jsem byl zvyklý, se nekoná. Běží tu displej oznamující stanice. Pak přichází průvodčí a kontroluje lístky. Naštěstí má co.
Před Řevnicemi volám Pavlovi kam, že to má přistoupit. V Dobřichovicích, tedy myslím, přistupuje Michal. A záhy i Aleš. Psi jsou tu čtyři samí krasavci. Trošku přerostlí krysaříci, a různí jiní kříženci.
Atmosféra ve vagónu se zlepšuje po psím konfliktu, do kterého je na chvilku vtažen i průvodčí. Všichni jsou poctiví a mají lístky, takže odbavení proběhlo poměrně rychle.
V Berouně vystupuje třináctičlenná banda na pěší výlet. My co se neznáme, se představujeme, ostatní se zdraví a líbají. Jako Za Brežněva. Jen tak. Asi z lásky.
Jdeme pod náměstím okolo Mexické restaurace, prodejny kol, stezkou podél rodinných domů, pekárny ve dvoře. Zde nakupujeme místní speciality, tedy někteří a podle jejich chutě. Pečivo je teplé a dobré. Pak je tu most přes Berounku a dál podél nemocnice, kterou necháváme po levé ruce. Celý plot je z cihelného režného zdiva. A cesta vede dál do poměrně prudkého kopce. Dana dává povel k občerstvovací zastávce. Každý přichází se svojí kapkou do mlýna. Já s houskou a hruškovicí a za to dostávám medovinu, kafé a křížaly. Tedy takový směnný obchod. Po částečném uspokojení potřeb jdeme dál. Až k rozcestí s obsazeným altánkem a lavicemi. Usedáme a opět svačíme. Rovněž kuřáci uspokojují své potřeby. Ke slovu přichází i fotoaparáty samostatné i ty mobil – mobilní. Aranžujeme celou partu a tváříme se, že jsme tu rádi. Ema ztrácí šroubky z fotoaparátu držící popruh. A vzhledem k jejich velikosti je nenalézá.
Tam kam jdeme, ukazuje cedule jen 1,5km, což se vedoucím zdá málo tak to bereme oklikou. Cesta není nijak zvlášť frekventována. U silnice je složeno „voňavé dřevo“ připravené pro transport. Ten si každý představuje jinak. Dohadujeme se o druhu dřevin a ani já s desetiletou truhlářskou praxí si nejsem jist. (znám prd a neb DTD, OSB, překližky, spárovky, Bio desky, fošny, trámy, latě, prkna)
No a zase krok ke kroku, střídání partnerů a témat hovorů.
Hezké počasí příjemní lidé, zatím snad pořád – uvidíme.
Přicházíme do vesničky jménem Svatý Jan pod Skalou. Nejdřív vidíme potok a jeho dno. Pak ryby a domy v obci. Ovce ve stráni. Hřbitov a kostel a jeho dvouramenné právě rekonstruované pískovcové schodiště. Pořizujeme fotky a jdeme dál okolo bývalé školy a ke kostelu se studánkou.
Opět se fotí a jde dál.
Vesnička je v malebném údolí uprostřed skal.
Jdeme po červené turistické značce a tak se nedá zabloudit. O Evě se říká, že dá. Tedy jako zabloudit a ne to druhé co každého hned napadá.
Konečně je tu restaurace, což je bývalý kinosál. Personál přijímá objednávky pomocí hlasování a posléze přináší pití. Jídlo nosí stejně podle toho, co kuchyň zrovna vytvoří a ne v souladu s objednávkou.
Nakonec se i remcalové se najedí. Já měl dvě polévky a stejně taky i piv. Jednalo se o čtrnáctky, takže diskuse nabírají na dramatičnosti.
Platíme a opět na stezku. V lese hoří několik dřevěných svící a jsou zde dřevěné modlitební symboly. Tak se k nim formujeme pro pořízení fotodokumentace.
A zase vyrážíme. Na poli u cesty ve svahu jsou válce sena. A každý z nás má ještě něco v hlavě. Válce se snažíme dostat do pohybu. Tření, plíseň, sklon – gravitace nám bohužel zabraňují úspěšnému naplnění plánu. Válce prostě záhy stojí. A zase cesta kroky a Karlštejn. Shora do něho scházíme od hřbitova. Fotím a docházím turisty. Jdeme do restaurace naproti nádraží, kde se tankuje. Každý má jinou spotřebu. Postupně se někteří odpoutávají a snaží odjet ještě zavčasu domu vlakem. Michala vylučují z vlaku pro nezabezpečenost jeho psa košíkem. Pivo, kafé, rum a něco málo k jídlu. Hodnocení výletu.
Moc podrobností, píšu jak 120Mpixelový foťák.
V krátkosti od rána do večera spáleno 8. tisíc kalorií a načerpáno 75. tisíc a to se vyplatí.
No ne?
A útrata – přiměřená a kamarádi dobří a jejich rodiče přizpůsobivý.
Teplota dobrá.
Nápoje chlazené i ty teplé.
Doprava OK.
Tak ahoj a to máš od Tomáše informace.