Na pokraji kouzelného života

Někdy mám pocit,
že ze všech lidí,
zbyli jsme tady jenom my dva.
Jednou tvá duše,
sladké plody sklidí,
odtrhne od sebe,
i snůšky zla.
A libé tóny,
co z povzdálí hrají,
byly by skvělou kulisou,
pro všechnu slávu,
co jak žhavou lávu,
jiní lidé již nesnesou.
Přemýšlej, milý,
proč tolik lidí,
nechápe náš smysl života.
To jenom vichr,
odvál již dávno,
vše dobré na nich.
A ten, kdo to vidí,
ví, že teď zbyla z nich šedá pěchota.
Kdo může za to,
že třpytí se zlato,
více než srdce nejvřelejší?
Běsnící davy,
co směly se dotknout,
hvězdy, co je dnes již včerejší.
A ten kdo zůstal,
pod širým nebem,
z toho pak mluvila dobrota.
Nemám už pochyb,
že stál před branou,
a na pokraji kouzelného života.