Mozaika mých něžností

Smutný monolog, dveře,
bezhvězdno, prašno;
patos přimíchávám do čaje
a bližní /s dušemi naruby/
zvu ke svému stolu.

Stali jsme se průvodem vět,
rozechvělými kroky při okraji snění,
z ticha se probouzí ostré listy jitrocele,
když v dlaních ukrývám cit.
Vím, že nesmím.

Naslouchám, jak šumí den;
Poklidný a Chladný
svá světla tmou rozkrášlil.
Můj gondoliér klidní zčeřenou hladinu
a hlavu mi pokládá do klína.

Pod obálkami mám světlou kůži
a v posvátném vytržení
něžnostmi ti obkládám horké čelo;
ty nebe dává jenom snílkům,
aby se nikdy nemuseli probudit.

Jen jemně odstíním barvu na paletě;
abych neublížila –
jako hudba se dech přimyká ke rtům,
a já hořím nedočkavostí,
kam se zase zítra vydáme…