Černá paní

Přes černý závoj
vnímám temným zrakem
plamínky svící přirostlých
ke gigantickým svícnům
v dlouhých řadách
lemující chodbu ponurou.
V hradní tíži zašlých věků
vznáším se chodbami
nad studenou dlažbou
z prošlapaných kamenů.
V pavučinách rámy obrazů
nakřivo visí v zapomnění
portréty dávných šlechticů
uvěznění v olejovém zatracení.

Vcházím do slavnostního sálu
stůl již pradávno prostřen
hostina se nikdy nekonala
zbyly jen láhve zčernalého vína.
Svatební dort rozpadl se v prach
a červi již nemají co vychutnat.
Kostry hudebníků madrigal nezpívají
jen s občasným vrznutím se rozpadají.
Sametové závěsy kdysi královsky modré
ztěžklé prachem a hmyzími kuklami
nekonečně pláčou od molů dírami.
Pláčou pro nevěstu nikdy neprovdanou
věčně na svatební hostině uvězněnou.

Roztržený závoj za mnou vlaje
krajky černých šatů též otrhané
skalním hradem bloudím staletími
havraní peří sbírám za hradbami.
Ptáci černí, černí jako noc
volám k vám zoufale, leťte pro pomoc!
Smrtelně prokláta mečem ženichovým
on nechtěl mne za svou ženu mít
bez hrobu bezcitně mne ponechal
ve sklepení studeném hnít
a má duše tak černá
chodbami jen proplouvá
na svém hradě zůstávám
věčná jsem nevěsta
zazděná.



.