U jezera Divokých orchidejí…

slunce ubývá
jako by se samo spalovalo
na vrcholcích horských hřbetů
běs denního světla vyprchává
pláně zmodraly
přestaly připomínat obličeje
a rozpadly se do malých plošek
jako uhelné sloje

jezero je mlčenlivé
ale hlubinné proudy vytváří víry
ze dna trčí ostré skály
tryskají horká vřídla
a plují bezbarvé ryby
které ještě nikdo nechytil

přehoupl jsem se přes horizont
a skutálel do údolí
takřka k nohám
podivuhodné ženy

působila křehce
ale přitom se nenechala vyvést
z rovnováhy
taková čarodějná animalistka
která v sobě ukrývá ještě jednu
živočišnou sílu
a bleskové instinkty

měla korzet
což dodává přímost
ale nestahuje jej přehnaně
ráda dýchá zhluboka
šíří kolem sebe auru bezděčné úcty
v jejíž přítomnosti
by povstaly i ženy
a těsně nad poprsím
zeleně vytetovaný erb
s jistou částí
litanie hlaholicí

podvědomě zvedla ruku k obličeji
aby si mne pořádně prohlédla
zřejmě jsem prošel
károvanou sítnicí
protože vzápětí sklouzla
dlaní po šatech
jakoby prostřela
ubrus pohostinnosti

čím mne hodláte potěšit příteli?

lehce jsem přejel konečky prstů
po těch jejích až k loketní jamce

máte neuvěřitelně jemnou pleť
asi díky chladivým koupelím
zeleninovým polévkám
jablkům co jinde nerostou
i knihám které čtete
dokud vás soumrak
je nedonutí odložit

jsem potulný knihovník
a doneslo se k mým uším
že máte ráda gruzínskou literaturu
norské ságy
a poezii hanzovních kupců
když dovolíte milá Breath
rád vám je postupně přečtu

neodpověděla
jen přivřela víčka
na znamení souhlasu
jakoby sloupla měkké ovoce
a v očích jí povlávaly
iluminované pergameny
plné inteligentních záznamů
možných budoucností
společně prožitých podzimů