Příběh betlémský

Sára stála u okna a otupěle sledovala, jak se úzké uličky marně snaží pojmout ten příliv poutníků. Město praskalo ve švech, hostince byly zaplněny do posledního místečka, a tak se příchozím otevíraly i dveře ostatních domů. Kromě toho jejich.
Chaim trval na tom, že Sáru, která včera před polednem porodila, nebude nikdo a nic rušit. Neslýchaně tak porušil posvátný zákon pohostinnosti, ale radost z vytouženého syna byla silnější. Žádní cizí lidé v domě, nic, co by mohlo ohrozit křehký život dítěte. Nebyl si jistý, zda by znova tu bolest unesl.

„Paní, proč neležíš? Jsi ještě slabá…“
Sára sebou škubla. Riva měla nepříjemný zvyk vstupovat do pokoje jako duch.
„Přinesla jsem ti polévku.“
„Nemám hlad.“
„Ale no tak…“ stará služka postavila misku na stůl a nasadila chlácholivý tón, jako by mluvila s děckem. „ Musíš hodně jíst, abys měla dostatek mléka pro chlapce….“
Sářiny oči mimoděk sklouzly k závěsné kolébce a Riva si to vyložila po svém.
„Nebo chceš napřed nakrmit maličkého? Podám ti ho…“
„Ne!!“
Služka strnula uprostřed pohybu a polekaně pohlédla na svou paní.
„On …usnul … před chvílí,“ Sára se ze všech sil snažila potlačit chvění v hlase, „ chci ho teď nechat spát…“
„Pak bys tu neměla křičet, že by to vzbudilo i mrtvého,“ zabrblala Riva a potichu za sebou zavřela dveře.

Sáře vyhrkly slzy. A to si myslela, že už žádné nemá. Že je všechny vyplakala před hodinou, když zjistila, že se drobný hrudníček nezvedá a srdce dotlouklo. Že i tohle novorozeně odešlo uprostřed pokojného spánku k Bohu.
Věděla, že by měla hlasitě naříkat, svolat celou domácnost a roztrhnout si šaty na znamení smutku, ale nic z toho neudělala. Jen bezhlese nechala téct slzy, zatímco srdce jí rval smutek. A taky strach.
Jak to řekne Chaimovi? Jak se mu podívá do očí? Tři potraty a dvě mrtvé děti. Je prokletá. Bůh ji zavrhl a Chaim bezpochyby udělá totéž - a bude mít na to plné právo.

Bolest jí znova sevřela hrudník do kleští. Vyklonila se z okna a namáhavě lapala po dechu. A pak je uviděla.
Dva poutníky, kteří právě zabušili na vrata. Soumrak už setřel detaily jejich tváří, ale i tak bylo zřejmé, že jde o muže a mladou ženu, vlastně ještě dívku, jejíž útlou postavu znetvořovalo obrovské břicho.

„Rádi bychom vás přijali v tomto domě, avšak je plný až po střechu potřebných a hladových.“
Dveřník tu lež opakoval už po tolikáté, že zněla naprosto věrohodně.
„Zkuste to jinde... a provázej vás…“
„…obešli jsme celé město,“ přerušil sluhovu tirádu muž. „A odevšad nás poslali jinam. Nechci nic pro sebe, ale pro svou ženu. Nemůže zůstat na ulici, má každou chvíli slehnout…“
„Samueli, “ozval se znenadání odněkud z domu Chaim, který zaslechl poslední poutníkovu větu. „Zaveď je do stáje a najdi jim otep čisté slámy. Víc pro ně udělat už nemůžeme.“
Ale můžeme, pomyslela si Sára. Už není důvod zavírat dveře před těmi, kdo nemají kam hlavu složit. Nač otálet až do rána? Půjdu a řeknu … ale stačila dojít jen ke svému lůžku, než jí náhlá slabost podlomila nohy…

Probral ji výkřik, ostrý a jasný. Nejdřív myslela, že se jí to jen zdá, ale ozval se znovu a zase. Poznávala ho. Stejně křičela nedávno i ona sama. Ona však měla kolem sebe ženy, které se o ni staraly a snažily se jí ulehčit těžkou hodinku, ale ta dívka... ve stáji… je nejspíš plně sama.Sáry se zmocnil neodbytný pocit, že je za ni osobně zodpovědná.

Přehodila přes sebe plášť a o chvíli později se už kradla přes ztichlý dvůr, zalitý měsíčním světlem. Hlava se jí točila a o její tělo se střídavě praly zimnice s horkostí, ale odmítla to vzít na vědomí.
Vtom kdosi vystoupil ze stínu cypřiše a s naléhavým šepotem ji popadl za ruku:
„Paní, pomoz mi, prosím! Je noc a nikoho tu neznám, nevím, kde hledat porodní bábu… nevím, co mám dělat!“
Nejdřív se lekla, pak ale poznala manžela té dívky a vydolovala ze sebe povzbudivý úsměv.
„Nemusíš dělat nic, já se o tvou ženu postarám. Na rohu ulice je hostinec, dej si džbán vína a počkej tam. Pošlu pro tebe, až bude po všem,“ řekla a zmizela v přístřešku, kde se tísnily Chaimovy krávy spolu s oslicemi a mulou. A sténající rodičkou.

Sára si klekla vedle ní a uchopila ji za ruku.
„Jak se jmenuješ, maličká?“
„Marjam,“ zněla odpověď, tišší než vzdech.
„Tak poslouchej, Marjam, teď uděláš, co ti řeknu…“
Od toho okamžiku ztratila Sára pojem o čase. Nevěděla, zda to trvalo pár minut, hodinu anebo celou věčnost, ale pojednou držela v rukou zakrvácené tělíčko, které vyklouzlo z dívčina lůna.
„Je to chlapec!“
„Já vím,“ zašeptala Marjam.

„Chlapec,“ opakovala Sára, zatímco se chvějícími prsty snažila podvázat pupeční šňůru proužkem látky, který utrhla ze své roušky. Pak se sklonila a pomocí zubů přerušila spojení mezi matkou a dítětem. Zabalila plačící novorozeně do pláště a přitiskla ho k prsům. Pláč rázem ustal.
„Omyji ho a přinesu ti ho zpátky, ano?“
Ale Marjam ji neslyšela. Vyčerpáním usnula.

Myšlenka, která Sáře před chvílí bleskla hlavou, se znovu vrátila. Pokusila se ji zahnat, ale marně. Zdálo se to snadné… nemusela by opustit dům a svého muže, a zároveň by tenhle drobeček, odsouzený k chudobě, mohl vyrůstat jako milovaný syn bohatého obchodníka. Stačí jen Marjam namluvit, že její dítě po porodu zemřelo. Nebylo by to nic divného, děti prostě umíraly, ostatně ona sama to věděla nejlíp.
Sářin vnitřní boj netrval dlouho. Rychle se přesvědčila, že Marjam stále neví o světě, a pak vyklouzla ze stáje. Všude panoval klid , a tak se jí podařilo dostat zpátky do domu, aniž narazila na někoho ze služebnictva.

V kuchyni odlila do mísy trochu vlažné vody z kotlíku a vrátila se do svého pokoje, kde na lůžku klidně spal její nový syn. Rozbalila ho a začala něžně čistit. Probudil se, ale neplakal, jen se na Sáru upřeně díval. Měl zvláštní oči, zářily jako hvězdy a zároveň se v nich odrážela temná hlubina nočního nebe. Polapily Sářin pohled, propálily se do ní a nahlédly jí do duše s takovým smutkem, že ji zamrazilo. Jen s vypětím vůle od nich odtrhla zrak. Vyndala z kolébky mrtvé dítě a to živé, zavinuté do čistého plátna, tam položila. Třásla se rozčilením i zimnicí, ale musela to dokončit. Čekal ji poslední, nejtěžší úkol.

„Co to, pro Boha všemohoucího, děláš?“ ozvalo se náhle za jejími zády.
Vyděšeně se otočila.
Chaim stál na prahu pokoje, kam správně nesměl vkročit, dokud bude Sára po porodu nečistá, a v jeho tváři se mísila bolest s nevěřícným údivem.
Nevydala ze sebe hlásku, jen tam stála a k ňadrům si tiskla nehybný uzlík. Slov nebylo třeba, věděla, že on ví – a že její život právě skončil. Krádež dítěte se trestala smrtí.

„Zahlédl jsem tě odsud odcházet, a když ses nevracela… hodinu… dvě, došlo mi, že na tak dlouho bys našeho syna opustila jen z jediného důvodu. Musel jsem se přesvědčit…“ řekl tiše a ona si teprve teď všimla jeho roztrženého šatu.
„Našel jsem ho …bez života …a myslel, že proto jsi mě opustila, žes utekla a nechala mě, abych tu trpěl sám. Snad by to bylo i lepší… než tohle,“ kývl směrem ke kolébce.
„Vyhnal bys mě. Žena, která nedá muži dítě, zdravé a životaschopné, nemá žádnou cenu, to vědí všichni. Ty taky.“
„A tak jsi mi chtěla podstrčit cizí? Abych tě nepovažoval za bezcennou? Žijeme spolu pět let a za celou tu dobu jsi nepochopila, že pro mě znamenáš víc než dobytče, jehož se člověk zbaví, když nedává užitek? Že tvá cena nespočívá v počtu synů, které porodíš? Že tě miluji pro tebe samotnou, a jestliže nás Bůh neobdaří živými dětmi, bude to Jeho vůle a nikoli tvá vina? Jak málo mě znáš, lásko moje…“

Přistoupil k ní, jemně jí vyprostil z rukou mrtvé dítě a láskyplně je položil na postel.
„Ráno ho pohřbíme, jak se sluší a patří, a budeme pro něj truchlit. Ale teď jdi a vrať té nešťastnici, cos jí sebrala!“ Sklonil se ke kolébce a podal Sáře Marjamina syna.
Zůstala na něj v úžasu zírat. Ještě se nevzpamatovala z toho, co právě řekl, a překvapil ji znovu. Neoznámí kněžím, co provedla, a nevydá ji k potrestání… ach ano… jak málo svého muže zná…

Marjam už byla vzhůru. Hleděla na Sáru vědoucíma očima, jež se tolik podobaly očím jejího syna, neboť i ony byly potaženy závojem smutku. Sára poklekla a vložila jí chlapečka do náručí. Než stačila cokoliv říct, Marjam ji předešla:
„Odpouštím ti … ve jménu lásky…“ zašeptala a přiložila si dítě k prsu.
Hladově pilo, zatímco nad městem zářila hvězda vlasatice.

Týž den, kdy do Betléma přibyli mudrcové, aby se poklonili dítěti, zemřela Sára na horečku omladnic. Zakrátko na to rozdal zdrcený Chaim všechen svůj majetek chudým a navždy opustil město.
Uplynulo mnoho let.
Na jednom z jeruzalémských nároží seděl slepý žebrák a žmoulal darovanou placku, když tu kolem něj procházel podivný průvod. Nemohl spatřit muže padajícího pod břemenem kříže, přesto ale obrátil hlavu směrem, odkud zněl křik a rány bičem. Na zlomek vteřiny se jeho nevidoucí pohled střetl s očima toho muže a do temnoty zazářilo světlo. Chaimovi bylo dáno znovu spatřit dítě, které kdysi, byť jen na kratičký okamžik, držel na rukou. A věděl, že i jemu je odpuštěno….