Kniha s věnováním

Schody vržou pod mými kroky
vedou na půdu.
Opatrně jdu nahoru
a těším se, co mě tam čeká.
V šeru v koutě starý vojenský kufr
prorezlý zámek snadno povolí
se skřípotem otevírám víko a…
hromada starých knih.
Beru jednu do rukou
H. Ch. Andersen, Pohádky a povídky.

Po otevření na první stránce
vybledlým inkoustem zdobným písmem napsáno:
„Milé Růžence a Vendovi
na památku věnuje
strýček a teta z Úpice
Úpice 28./I. 1954.“
Věnování patřilo mé mamince a strýci.
Jestlipak si ještě dnes lidé píšou věnování do knih?
Další strana s kouzelnými obrázky Cyrila Boudy
rodný dům a vila, v níž zemřel pan Andersen.
V dětství jsem již knihu četla
a pak se bála v noci vystrčit nos zpod peřiny.
Najednou ta doba na mě dýchla
strašidelné Boudovy obrázky
držet zas v rukách rozpadlou lněnou vazbu
...přebal se dávno ztratil.

Zavřela jsem víko kufru
sešla dolů do pokoje
zabořila se do ušáku
nalila sklenku vína
a začetla se do první povídky: „Starý náhrobní kámen“
a bylo odpoledne, a večer, a noc, a ráno…
dočteno.
Ani se mi nechce vracet do prosince 2013.
Děkuji pane Andersene.


.