Ztracené duše

Zakopávám o vlastní nohy
volám všechny bohy
klopýtám pouští
nemám již vody.
Slunce mou kůži spaluje
v očích vyschly i slzy.
Vzdáleně slyším hukot podivný
hučí mi v uších nebo mám vidiny?

Z písečných dun vynoří se koráb prastarý
v nárazu větru plachty se rozvinou
já užasle do písku padám
čekám, až vidiny pominou
jenže…
na přídi z písku zpodobená víla
přesmutnou baladu zpívá
o prokletých duších námořníků
kteří svou zbloudilou loď
již nikdy v poušti neopustí
staletími budou plout.
Vítr nese písek i její nádherný hlas
přes duny kamsi do oáz ztracených.

A já zoufale do písku se bořím
nemám již sil, jen tiše ležím
koráb v písečných vlnách se kolíbá
v kvílení větru a praskavého lomozu
těžce kolem mne proplouvá.
V žáru slunce
stín plachet mne pohladí
zavírám oči…
sny život nahradí
usínám…
snad umírám…