Na čem záleží?...
pod vlivem okolností...
» autor: enigman |
moře se třpytí modře
jako nesmrtelno
ležím ve stínu rybízového keře
mezi kopretinami
upíjím ze sklenky
a slunce vína a rychlosti
ztuhlo v žilách na olovo
náhle se objevila
linie kloboučku
pak bílý volánek u krku
na černém kabátku
to vše na dívce
s tváří dokonale nalíčenou
co drží větévku střemchy v rukou
oči měla stejně matné a nazlátlé
jako to moře
nezapomenu ty oči
kritické hravé hledající
očarované nebezpečím
shlížející do mé osamělosti
nalijete mi také?
její kolena
pokrytá hedvábím
byla těsně u mé hlavy
olovo v žilách
se roztavilo
maně mne napadalo
jestli nás chytí
když je prohibice
ale kdo jednou
běžel bos ve sněhu
s krvavou hrudí
puškou v ruce
a posledním nábojem
schovaným pro sebe
pro toho existuje
ještě dlouho potom
mnoho věcí
které se zdají nepatrné
jen nebýt vězněm
povězte mi příteli
je pravda
že ve francouzštině není slovo
které by znamenalo domov?
Víte milá Wacheque
slovo domov
je podivné pro člověka
který je v určitém věku
a jako domov necítí nic jiného
než tuhle malou planetu
kde miliardy lidí ovládá nenávist
chamtivost a vášeň po moci
svět bičovaný krizí
rozleptaný slzami
a zjizvený neštovicemi sebevražd
halící se do závoje podivného lesku
kdy módní barvou je černá a šedá
a nepoučitelní lidé
vztekle odvrhují myšlenky na budoucnost
jen aby mohli
ještě jednou
nerušeně sníst svou ranní paši
stáhnout nejnovější film
poslechnout morbidní zprávy
a představovat si
jak svůj život
třímají za uši
svět který ovládá kamenné božstvo
a proti smrti je čest jalové slovo
vítr střásá okvětní plátky do sklenic
a ony se nebrání
přijímají s klidem prohru
zvláštní pocit
myslet si
že už nemůžete nic ztratit
protože už jste ztratili všechno
dokud však žijete
nejste tak prázdní
aby jste pořád neměli co ztratit...
jako nesmrtelno
ležím ve stínu rybízového keře
mezi kopretinami
upíjím ze sklenky
a slunce vína a rychlosti
ztuhlo v žilách na olovo
náhle se objevila
linie kloboučku
pak bílý volánek u krku
na černém kabátku
to vše na dívce
s tváří dokonale nalíčenou
co drží větévku střemchy v rukou
oči měla stejně matné a nazlátlé
jako to moře
nezapomenu ty oči
kritické hravé hledající
očarované nebezpečím
shlížející do mé osamělosti
nalijete mi také?
její kolena
pokrytá hedvábím
byla těsně u mé hlavy
olovo v žilách
se roztavilo
maně mne napadalo
jestli nás chytí
když je prohibice
ale kdo jednou
běžel bos ve sněhu
s krvavou hrudí
puškou v ruce
a posledním nábojem
schovaným pro sebe
pro toho existuje
ještě dlouho potom
mnoho věcí
které se zdají nepatrné
jen nebýt vězněm
povězte mi příteli
je pravda
že ve francouzštině není slovo
které by znamenalo domov?
Víte milá Wacheque
slovo domov
je podivné pro člověka
který je v určitém věku
a jako domov necítí nic jiného
než tuhle malou planetu
kde miliardy lidí ovládá nenávist
chamtivost a vášeň po moci
svět bičovaný krizí
rozleptaný slzami
a zjizvený neštovicemi sebevražd
halící se do závoje podivného lesku
kdy módní barvou je černá a šedá
a nepoučitelní lidé
vztekle odvrhují myšlenky na budoucnost
jen aby mohli
ještě jednou
nerušeně sníst svou ranní paši
stáhnout nejnovější film
poslechnout morbidní zprávy
a představovat si
jak svůj život
třímají za uši
svět který ovládá kamenné božstvo
a proti smrti je čest jalové slovo
vítr střásá okvětní plátky do sklenic
a ony se nebrání
přijímají s klidem prohru
zvláštní pocit
myslet si
že už nemůžete nic ztratit
protože už jste ztratili všechno
dokud však žijete
nejste tak prázdní
aby jste pořád neměli co ztratit...
Tipů: 25
» 05.12.13
» komentářů: 14
» čteno: 576(19)
» posláno: 0
» nahlásit
» 05.12.2013 - 10:10
Nosím módní černou, ovšem nejsem vrána a ani svět, kdo by to plet...? Dokud žiju stále mám co ztrácet ale i nalézat...napsané jako vždy skvěle :-)
» 05.12.2013 - 18:50
krizekkk
Hledáš? ST
» 05.12.2013 - 22:34
Doma pro mě je jeden dům, který mám ráda... Domov je pro mě místo v lidských duších lidí mně blízko, tam je teplo, tam je pohlazení a dávat najevo přízeň a lásku malými maličkostmi, které pohladí je kořením...nejsme prázdní nikdy a neztratit sebe samy v tom vlivu reklam a malicherností je umění.... dnes v podvečer jsem měla možnost pozorovat chvíle obdarovávání a dojal mě pán, co večeřel a byl ochrnutý na půl těla a strašně moc chtěl pohladit jednu psí dámu a mě po tváři, protože měl radost - v tu chvíli se zastavil svět, alespoň pro někoho z nás...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: pervigilous... | Následující: bouřlivá...