Stíny duše

Ztrácí naději
jen žije sám,
upíjí se raději
žalem dál

Žije sám
houpe se v křesle,
sedí u krbu,
přesto zimou se třese

Dlouhé hodiny,
nemá hlad,
cítí jen bolest,
vadnou i květiny,
blíží se konec.


Bledá postava vstává,
sem a tam se prochází,
skonči to trápení mu někdo povídá,
vyděsí ho skučící hlas,
avšak nikoho nenachází.

"Skonči !"
Není v deliriu
ani není žádné médium,
je to stín!

Skučí na něj jeho stín !

Nedává mu to smysl,
ba ani logiku,
má jej plnou mysl,
tuší že není konec výkřiků.

Zírá na svůj stín
a stále mu naslouchá,
vyčítá mu jeho život,
sic muž mu neodpovídá.

Drahé šperky zčernají,
muž již sotva dýchá,
stín mizí, již neburácí,
jenže v srdci mu teď píchá.

----------------------------------------------------------------
------------

Krucinál !
"Ten zatracený stín nezmizel"
chorý chlap vřištěl.
Změnil se v hlubokou propast.
"Skoč! A zanech tu svůj odkaz"
Lazar nemá na vybranou i posechne rozkaz.

Leží na zemi,
již nemá život ani vědomí.
Stihl si však uvědomit věru,
tento stín nepatřil jeho tělu,
pomohl mu, víc než tuší,
patříl totiž jeho duši.