Jsem...

Plynu nad svým snem
kráčím bludištěm hlavy
jen procházím nepředstavena
vlastním myšlenkovým pochodům
nepředstavena sobě.
Kdo jsem? Kam jdu?
Zpívám éterickou serenádu.
Šeptám si kouzla
do skrytých koutů své duše.
Nad žitím jsem povznesena… nechci být odtajněna.
Existence vnitřního blahodárného ticha
sama do sebe mě vítá, tajuplná, pošetilá i krutá.
Ticho prolínající se jsoucnem neskutečna
nevím, snad ještě jsem, pocitová, věčná.
Doufám, sním, zpívám, kráčím, zívám…
Do svých vizí toužebně se dívám.
Vize tajemné, záře objemné
honosné vize věky posedlé
přejemné… a náhle stinné
jak oblak šerosvitu
stále čekám na nicotu.
Pluji nyní však k nejniternější sluji
utajené sluji skryté všemi emocemi
do mlhy zapomnění, nevědění.
Do mlhy nesnění, nevědomí.
Jsem?
Snová… svá.
Tak křehce svá… snad neživá.