Podzim

Sychravost, která pohltila svět,
barvy, co již dávno zanikly.
Vyrobil jsem ti z listů květ,
má slova skrze něj pronikly.
Všimla sis, má milá, že větve stromů,
vypadají jako lidské tváře?
Tělem jsou kmeny a šaty z mechu,
pro vlasy vhodná je kosmická záře.
Tu květinu z listů, kterou oni dali,
zaklely jejich dřevěné pohledy.
Teď už jsi věčná, dokud však bouře,
nepohladí tě po tváři naposledy.
Tvé krásné torzo, které tu teď stojí,
nejkrásnější v této zahradě,
bude mi vždy připomínat příběh,
o lásce, o smrti, o zradě.
O zradě, která mi tě náhle vzala,
a já potil krev, když ze dřeva,
tesal sochu tvou a postavil jí,
tam, kde je tě teď potřeba.