(Ne)Moudrá

Vzývám řádky,
jedné pohádky,
aby se proměnily ve skutečnost.
Hledám pak prince,
a oslíka, co sype mince,
žábu, co pohltila jí výřečnost.
Koberec perský,
zoufalý ženský,
co hledají zas heslo od sezamu.
A potom v noci,
všichni ti cvoci,
co stále po večerech veršují,
před ovčím stádem,
skleslostí a pádem,
uplavou po Nilu ve sluji.
I moudří blázni,
co utekli kázni,
nehrají hru podle pravidel.
Poté se nedivte,
že je svět přeplněn,
hromadou létajících plavidel.
Teď vrány bílé,
řvou, že ta chvíle,
rozloučit se právě nastala.
Tak já zas pádím,
a boje svádím,
s řádky, které jsem tak vzývala.