Konzultace

Konzultace
Do pracovny mi právě vchází na konzultaci pán, paní a nečekaně s nimi dvě děti. Malý chlapeček a ještě menší chlapeček. Rázem je jich plná místnost. Snažím se usadit rodiče do pohovky a dětičkám pohotově vytahuji dvě tři dětské knížky. Leporelo O Karkulce okamžitě zaujme toho menšího. Než stačí údivem upustit dudlík, ten větší mu knížku sebere. To samé bráškovi zopakuje ještě dvakrát a odmítá opustit strategické místo u konferenčního stolku, takže není kam pokládat skicy. Otáčím fikaně stolek o stoosmdesát stupňů. Každý z bratrů je teď na jedné straně a teoreticky by měl být chvíli klid. Začnu předvádět první variantu řešení předzahrádky této rodinky. Ještě nejsme u konce a paní s ruměncem provinile hlásí, že se ten menší pokakal. Rychle donáším deku na stolek, abych se dozvěděla, že „ten si nelehne“ a že to zvládnou „za pochodu“. Zvládli. Mezitím konverzuji s tím starším nad obrázkem zvířátek a opakujeme si zvuky. Upozorňuje mne na myšku, která sedí na psí boudě. Opravdu- nikdy jsem si nevšimla,že tam je a kouká kohoutkovi do zadku. Pokračujeme v konzultaci, začnu předvádět druhou variantu a starší dítko oznámí, že bude čurat, ale venku, dveře si otevře SÁM, mámo. Venku prší, ale budiž..Chvíli konverzuji jenom s tatínkem a menší chlapeček zatím objevil pedály na pianu, které mi tu stojí u zdi. Zkouším mu brnkat tak, jak mačká vší silou, zdá se, že to je pro něj uspokojující. Mezitím se ozve hlasité klepání na venkovní dveře, čurající část skupiny si zabouchnula. Pokračujeme dále, řešíme dispozice, materiály, rostliny..Mezitím zachráníme menšího před pádem nosem do kaktusu, zatímco větší bliká stojací lampou, o které vím, že ji můj dospělý syn onehdy omylem vytrhnul z podstavce a nejsem si jistá, jestli to opravil.
Menší chlapeček opět začal mačkat pedály klavíru, který ale tentokrát už nevydával žádné tóny. Přidal tedy na razanci, takže brzy spadl na zem papundeklový obrázek mého pokusu o temperu. Obraz se jmenuje „Už jsou tady“ a je na téma UFO. Příznačné. Konzultace se blíží do finále. Začínám vypisovat příjmový doklad na zálohu. Malá teplá tlapička mne chytí za ruku s perem a drží mne, dokud doklad nevypíšu. Je to tak příjemné, až je mi skoro líto, že už chybí jenom podpis. Podávám doklad pánovi a chlapeček bleskovou rychlostí popadne svazek tiskopisů a začne v pěstičkách mačkat kopie předchozích dokladů. Šťastně se nám s maminkou podaří mu vypáčit prstíky a papíry odebrat, zatímco starší chlapeček poskakuje nad skicami a opírá se o ně rukama.
Vtom do místnosti vstoupí moje dvanáctiletá dcera, kterou přilákaly dětské hlásky. Ten větší oněmí a ztuhne, menší vyvalí oči jako pingpogové míčky. Sofie má totiž na sobě džínové kraťasy na tlustých červených punčochách, jasně červené tílko na černém roláku, červený šátek „palestinu“ okolo krku. Čokoláda,rozmazaná kolem její pusy a na nose nemůže umenšit dojem z jejího entreé.To je zřejmě pro chlapečky nepodstatný detail.
Rozloučíme se a odjíždějí. Starší kluk stojí v dešti a opakovaně mi mává, nastupovat do auta se mu nechce, tak ho tatínek popadne a šoupne dovnitř. Chlapeček mává, dokud neodjedou...