Malířův obraz

Kdysi dávno v budoucnu, žil ve velmi zanedbávaném domě starý a poněkud rozmrzelý malíř. Každý týden mu jeho sousedka nosila vajíčka. Jednou s sebou vzala i svého malého syna. Chlapec se v malířově domě zvědavě rozhlížel, až maminku zatahal za šaty a řekl: ,,Maminko, můžeme sem chodit častěji? Mě se tady líbí. Děda pořád maluje. Taky bych chtěl takhle malovat.''

Ve starcově mysli se překvapivě něco hnulo, protože svolil k chlapcovým návštěvám, přestože sousedka předpokládala, že bručounsky odmítne.

Chlapec k malíři chodil poměrně často, a stařec na jeho dětinské otázky trpělivě odpovídal.

,,Dědo, co to malujete teď?'' zeptalo se jednou dítě.

,,Maluji západ slunce.'' pravil stařec.

,,A proč malujete západ, dědo?'' vyzvídal malý soused.

Na to malíř poodstoupil od obrazu, chvíli se zamyslel, a docela melancholicky odpověděl: ,,Protože slunce vždy zapadá. Je v tom kus pravdy. Stejně jako to slunce se časem schová za horizont a nastane noc, tak i světlo mého života brzy vyhasne.''

Jiného dne se chlapec zeptal znovu: ,,Co to malujete teď, Dědo?''

,,Maluji západ slunce.''

,,A proč zase západ?'' divil se hoch. Starý malíř opět vypadal zadumaně, v obočí mu lehce zahřmělo, ale poté smutně odpověděl: ,,Protože věřím, že lidstvo již dávno minulo svého poledne. Kdysi jsme na Zemi zářili a hřáli přírodu dokonalou harmonií. Ale teď...stejně jako po západu slunce nastane na Zemi temnota.''

Každý den se při návštěvě chlapec zeptal, co zrovna stařec maluje. Každý den se mu dostalo pochmurné odpovědi o západu slunce a zbytečnosti lidského života. Rozhodl se, že je stařec smutný, a potřebuje potěšit. Namaloval mu tedy obrázek a přinesl jej ukázat.

,,Podívejte dědo! Já taky maluju! Podívejte, co jsem namaloval!'' mával před starcem papírem. Ten si jej zainteresovaně prohlédl a řekl: ,,Hm, to je pěkné. To se ti povedlo. To je západ slunce, že?''

,,Ne, dědo.'' odpověděl chlapec. ,,Já jsem namaloval východ.'' A v srdci starého malíře došlo k rozbřesku.