Myšlenky

Kdysi dávno v budoucnu...v nekonečném oceánu smrti, setkaly se dvě myšlenky. Jedna z nich byla modrá jako obloha nad pouští, a hřála také příjemným pocitem krbu domova.

Druhá z nich byla šedá a chladná jako obloha před bouří.

První řekla:

,,Zdravím Tě, příteli. Pocházím z člověka, jehož mysl byla stále otevřená, a vítala všechny myšlenky. Někdy s láskou - jako blízkého přítele, někdy jen s úsměvem – jako náhodného kolemjdoucího. Ten muž si myšlenky půjčoval, a dělil se o své vlastní. Tak jako se teď dělím já. Jsem jeho poslední myšlenka. Jmenuji se – Děkuji.''

A druhá odpověděla:

,,O čem to mluvíš?! Jen plácáš nesmysly. Cožpak nevidíš, že jsme odsouzeni k nekonečnému utrpení v tomto oceánu?!''

Ta druhá myšlenka se totiž jmenovala – Proč zase já, a pocházela z muže, jehož mysl byla uzavřená za ocelovými vraty, a jehož myšlenky byly vězněny a týrány od počátku až do konce.