Hrdina - II. kapitola

Hrdina II

Noc byla chladná a plná hvězd. Ulicí mezi domy se prohnal slabý vánek a lehce odhrnul odsouzenci vlasy z čela. Ten otevřel oči a okamžik setrval v napětí. Ne. Skutečně. Vítr. A sílil. Sílil a rozezníval boucháním do okenic a fičením mezi trámy jinak ztichlé město, které usnulo po dlouhé pitce. A co bylo důležitější, hnal s sebou bouřkové mraky, jež během několika minut pokryly nebe. Ozvalo se zadunění a vzápětí se spustil déšť.
Mladík přivázaný k šibenici zvedl hlavu a hleděl do neproniknutelné clony spletené z hustých provazců vody; teprve po chvíli se zablesklo a on ji na okamžik spatřil. Byla to malá stepní liška s velkýma ušima a hubenýma nohama. Bylo to kouzlo, stejně jako bouře, ale to mu nevadilo. Pro něj to byla možnost kývnout na znamení díků a pak už se plně soustředit na provaz, který v mokru začal povolovat.
Stálo ho to poměrně dost úsilí a sedřené kůže, nakonec se mu však podařilo ruce ze smyčky vykroutit a jeho zesláblé tělo se zřítilo na prkna hned vedle šamanovy mrtvoly. Chvíli nehybně ležel a oddechoval. Byl vyčerpaný, hladový, žíznivý a obě ruce mu krvácely, přesto se přiměl nejprve posadit, potom zvednout na všechny čtyři a nakonec postavit. Opatrně pohnul levou rukou, aby se ujistil, že vykloubené má jen pravé rameno. Ohmatal bezvládně visící paži, pootočil ji a vteřinu či dvě sbíral odvahu, než se rozběhl proti ráhnu a pravým ramenem do něj zprudka narazil. Ozvalo se lupnutí a bolestné zaúpění. Mladík zalapal po dechu, ale přestože se jeho tělo teprve vzpamatovávalo, oči už si znovu hledaly cestu skrz dešťovou clonu.

Cizinec vešel do šerifova domu. Jeho puška byla opřená v koutě, stejně jako meč, který si někdo prohlížel a podle krvavých stop se o něj taky pořezal.
„...a neočistil ho,“ pomyslel si majitel katany rozmrzele a hledal svůj nůž. Ležel na nočním stolku. Mladík přešel pokoj a potěšilo ho, že spolu s nožem našel i brýle a cestovní vak; někdo se v něm hrabal a některé věci vyskládal na truhlu. Ve vší tichosti je začal vkládat zpět do torny, když tu mu z mokrých prstů vyklouzl kompas a spadl na zem. Cizinec neočekával, že šerif bude opilí tak jako ostatní. Taky že nebyl. Otevřel oči a okamžitě stín identifikoval. „Ty...“ vyšlo však jen překvapeně přes jeho rty, než se mu krkem prohnala ostrá čepel. Než se stačila probrat jeho žena, vězelo už totéž ostří hluboko v jejích prsou.
Mladík otřel nůž do prostěradla. „Chtěl jsem se ho zeptat, jestli schválně ví, co je na hrdinech nejlepší,“ uvažoval, když kontroloval, zda mu nic nechybí. „To, že jsou hrdinové vždycky sami. Na to by určitě nepřišel. Já bych na to ostatně taky nepřišel, nebýt toho, že už jsem všechno ztratil.“

Rozednívalo se a někdo se šel vymočit za dům. Bylo slyšet bouchnutí dveří a halekání. Pak se ozval rozčilený ženský hlas pokřikující věty, v nichž se hojně objevovalo slovo „prase“. Mladík seděl klidně a slunce mu vysoušelo záda. Hleděl do města a myslel na to, že mu nejspíš nezbude nic jiného než je zabít všechny. Rád by ušetřil ty, co se vzdají. Jenže věděl, že se nevzdají. Budou pravděpodobně bojovat i ženy. A on dneska naplní prokletí starého indiána. Z domů se začali trousit první muži. Chvíli trvalo, než si všimli, že místo cizince se na provaze houpe šerif. Mladík si nevzpomínal, kdo spustil ten poplach, ale bylo tam hodně křiku a on byl rád, že je šibenice až kousek za krajem města. Odjistil pušku a jak se rozlícený dav začal srocovat a slepě se mu hnát do rány, postavil se a jemně špičkou boty skopl šamanovu mrtvolu z podia, aby mu nepřekážela.
Zahřměla první rána a hned za ní druhá a třetí. Mladík střílel přesně. Co kulka, to mrtvý muž. A znovu a znovu. I pistolníci vytahovali své zbraně a za stupňujícího se řevu po něm pálili. Jenže oni běželi, zatímco cizinec stál, oni byli téměř šílení a on byl klidný. A když se konečně prohnali salvou a dorazili až k němu pod podium, mladík seskočil, s rozvahou uchopil pušku za hlaveň a prvnímu muži v dosahu pažbou roztříštil lebku. Jakmile se pro něj opakovačka stala příliš těžkopádnou zbraní, odhodil ji stranou a pravačkou vytáhl z pochvy meč, levačkou dlouhý nůž.
Cizincův boj o život se spíš podobal tanci k poctě smrti, než primitivnímu vraždění. Co pohyb, to sek, co sek, to rána, co rána, to mrtvý muž. Přesto z boje neměl dobrý pocit. Byli v přesile, ale byli ozbrojeni jen svými kolty, které jim v této vzdálenosti byli k ničemu a tak se do sebe v první chvíli stříleli navzájem a pak přicházeli o končetiny, když se snažili mladíka napadnout pěstmi.
Trvalo to jen několik úderů srdce, než se polovina mužů válela po zemi mrtvá nebo umírající na masivní krvácení a druhá polovina po nich ve zmatku šlapala a snažila se dostat zpět k barákům, aby se za nimi mohla skrýt a získat tak výhodu, kterou mají v boji na větší vzdálenost palné zbraně. Ale cizinec jim nehodlal dát sebemenší šanci zorganizovat se nebo se někde schovat. Rozběhl se za nimi a jeho ruce, v kterých držel meč, pracovaly v dokonalé synchronizaci s nohama. Nakonec se však ocitl přeci jen dost blízko, aby na něj konečně mohli vypálit z oken, čímž se potvrdila jeho domněnka, že ženy bude muset zabít taky. Nedělal to rád, ale rozhodně to nebylo něco, za co by se nenáviděl. Věděl však, že nesmí nechat nikoho, kdo by ho pronásledoval, nikoho, kdo by se mstil.
Zastrčil meč do pochvy a jediným rychlým pohybem si jej hodil na záda a zmizel hnán krupobitím ran převážně z brokovnic v nejbližším z domů. Tam vytáhl zapalovač a zapálil dvě rozbušky. „Musím jimi šetřit. Při troše štěstí se ukáže Požár a budu mít po starostech,“ pomyslel si ještě, než hodil jednu výbušninu na zem a druhou vrhl směrem k protějším barákům. Pak se rozeběhl proti oknu, vysklil ho a v záplavě střepů a neutuchající střelby pádil směrem k šibenici.
Oba výbuchy se ozvaly vzápětí po sobě a to, co zbylo z rozmetaných budov, okamžitě začal stravovat oheň, který vesele přeskakoval z jednoho domu na druhý. Z těch domů vybíhaly ženy a ječely skoro stejně jako před chvíli jejich muži, osleplé kouřem a touhou rozsápat cizincovo tělo na kusy. Mladík doběhl k šibenici, skryl se za šerifovo visící tělo, tasil meč a připravoval se na střet.
Když tu náhle, těsně před tím, než se prvním ženám podařilo opustit město, ozvalo se hučení a plameny z protějších stran ulic se spojily v zářivý sloup a v něm stanul ohnivý kůň a v jeho sedle jezdec. Ženy řvaly hrůzou, jezdec se smál. Krátce se ohlédl přes rameno a pak vyrazil tryskem skrz město a kudy projel, tam šlehající plameny požíraly vše, co bylo v dosahu.
„Když jsem se s ním setkal naposledy, ještě neměl koně. Je čím dál tím silnější,“ pomyslel si mladík a hleděl na vzdalujícího se jezdce. Pak pohlédl dolů pod šibenici. Stála tam malá indiánka a v náruči svírala jeho vak. Cizinec na ni chvíli hleděl, pak jí vak vzal, ze země sebral pušku a než se vydal dál směrem do pouště, podpálil šibenici. Před ním se rýsovala bezútěšná pustina, za ním hučelo ohnivé peklo a vedle nohy mu ťapala stepní liška. „Jsem hrdina. Zachránil jsem malou dívenku, dopřál odpočinek starému muži a nezemřel jsem. Ale mají naše dva životy, byť stokrát lepší než životy tamtěch, cenu stovky mrtvých?“