Hrdina - I.kapitola

Hrdina I


Z mihotavého vzduchu vystoupil přelud tmavého stínu a porušil tak jednotvárnost šedožluté krajiny, která jako zrcadlo odrážela polední slunce. Nejprve byl docela nenápadný a snadno zaměnitelný s fata-morgánou, ale každým úderem srdce se víc a víc podobal člověku. Kráčel pomalu, ale rovnoměrným tempem. Přestože bylo vedro k zalknutí a půda praskala nemilosrdně bičována sluncem, byl cizinec oblečen v dlouhých kalhotách a v mikině, kterou měl zapnutou. Polovinu obličeje mu zakrýval šátek, z druhé zářil pár ostražitých očí a ještě nad nimi do všech stran trčely černé, husté vlasy, v polovině rozdělené starými leteckými brýlemi. Levou rukou si přidržoval na rameni cestovní vak, v pravé se mu do rytmu chůze pohupovala puška. Na zádech měl meč.
Minul první domy a nedal na sobě nijak znát, že si je vědom množství pohledů, jež ho pozorují zpoza zavřených okenic. Původně se chtěl na jednu noc zdržet – nabrat nějakou vodu a zeptat se, co je tam dál, za dalšími a dalšími kilometry nekonečnou pouští – ale téměř hmatatelná atmosféra nepřátelství ho hnala kupředu.
Nakonec však přeci jen zastavil. Proti vyšisovanému nebi se do výše tyčila šibenice a na ní se houpal stařičký indián. Šedé vlasy splývaly mrtvole přes obličej a ještě na nich byla upevněná páska kdysi honosné čelenky, někdo však pestrobarevné peří serval a poházel je po popravišti. Mezi letkami dávno mrtvých ptáků sedělo malé indiánské děvče a usedavě plakalo. Teď zvedlo obličej a pohlédlo cizinci do zakryté tváře. Mladý muž pohled opětoval, načež jediným plavným pohybem sáhl za svá záda, tasil dokonale nabroušený japonský meč a opsal jím elegantní oblouk. Tělo, které bývalo starým indiánem, se zřítilo na podium.
Děvčátko, podle cizincova odhadu sotva osmileté, se vrhlo k mrtvole, zahryzlo se do ní a začalo rychle sát krev. Než se muž stačil nadechnout, aby vznesl nějakou námitku, otevřely se dveře od několika domů a z nich vybíhali pistolníci.
„Okamžitě ji od něj odtrhněte!“ křičel ten s mohutným knírem, přičemž za běhu tasil kolt a po holčičce vystřelil. Ta se dala na útěk teprve, když výstřelů přibylo a odpůrci jejího chování byli takřka nadosah. Seskočila s šibenice, prosmýkla se mezi muži a zmizela za jedním z domů. Nepronásledovali ji. Místo toho obklopili cizince. Ten mezitím zasunul meč zpátky do pochvy a teď vyčkával, připraven projevit přátelské úmysly.
„Zbavili jsme se šamana a teď nám tu běhá šamanka!“ muž s knírem zuřil a jeho sliny se vpíjely cizinci do šátku, kterým si chránil obličej. „Kdo, k sakru, jsi a co si myslíš, že tu děláš?“
Neznámý ještě okamžik vyčkával, jestli někdo něco nedodá a pak si z obličeje šátek sundal a řekl klidným, tichým hlasem: „Jsem hrdina.“
Pistolníci si mezi sebou vyměnili pár peprných slov, dva nebo tři si odplivli.
„Tak hrdina?“ mluvčí, nebo možná šerif, jak hlásala pěticípá hvězda na kožené vestě, přiložil mladíkovi s tenkými rty a tváří na které by bylo třeba hledat vousy lupou, pistoli až ke spánku, „tak mě dobře poslouchej, ty takzvanej hrdino, právě jsi odřízl místního šamana a schválně se zeptaj, za co jsme ho pověsili?“
„Za co jste ho pověsili?“
„Proklel naše město a přitom jsme si jenom trochu užili s tou jeho malou courou, co tu věčně běhá bosá a bez kalhotek. Malý indiánečky nenosí kalhotky, věděls to?“
„Ne.“
„No a víš, co je na tom zasranym prokletí nejlepší? Schválně se zeptej, co je na tom zasranym prokletí nejlepší?“
„Co je na tom zasranym prokletí nejlepší?“
„Naplní se ve chvíli, kdy se tělo toho dědka dotkne země. A tys ho odřízl.“
Nastalo ticho, ve kterém se nikdo ani nepohnul.
„Pověste ho tam za ruce namísto něho. Poradíme se co s ním.“
Muži popadli cizince mezi sebe a i přes jeho slabý pokus o odpor ho dovlekli nahoru na šibenici a začali z něj servávat mikinu, aby jeho kůže neunikla slunečním paprskům.
„Hej! Šerife, on je snad nějakej zraněnej!“ zvolal jeden z mužů, když zjistili, že černovlasý mladík má horní polovinu zad, hrudník a rameno zavázené obvazem.
Kníratý muž se však ani neotočil: „Co je mi po tom. Prostě ho tam zavěste.“
A tak pistolníci cizincovi svázali zápěstí k sobě a i přes jeho syčení a vrčení ho vytáhli nahoru k šibeničnímu rameni tak, že se špičky jeho nohou sotva dotýkaly prken. A pak se sebrali a odešli do salonu.

Cizince sledoval mrtvého indiána před sebou a občas zvedl oči, aby pohlédl na někoho, kdo zrovna přešel po ulici. Vesměs to byli titíž muži, kteří ho sem přivázali, dvakrát se dokonce objevila zvědavá žena, aby si ho prohlédla. Pokaždé nevěstka. Pokud v těchto místech vůbec žily počestné ženy, nepatřilo k jejich počestnosti prohlížet si otevřeně odsouzence.

Nastal večer, ale úleva, jakou poskytl západ slunce cizincovým spáleným zádům, trvala jen krátce, brzy se dostavil chlad a do zesláblého mladíka se pustila zima.
„Podal bych ti to, ale stejně by sis to se zavázanýma rukama nemohl oblíct,“ pravil šerif a lehce špičkou boty nadzdvihl mladíkovu mikinu. Posadil se na okraj podia, hned vedle nehybného šamana. Zapálil si cigaretu a pohlédl vzhůru, do viselcova obličeje: „Víš, co je největší problém hrdinů? Schválně, zeptej se mě, co je největší problém hrdinů!“
Cizinec však mlčel. Buď mluvit nechtěl, nebo měl tak vyschlé hrdlo, že to nedokázal.
„Problém je, že se pletou do věcí, do kterejch jim nic není. Tak, jako ses pletl ty. A víš, co je na tom nejsmutnější? Že nakonec vždycky umřou. Vždycky. A víš proč?“ Kníratý muž však na odpověď nečekal. „Protože hrdinové jsou vždycky sami.“ Dokouřil, zvedl se, zašlápl nedopalek a ohlédl se po mladíkovi: „Takže tě za úsvitu oběsíme.“