Touhy a nejistoty

Dílko na zdi viselo
byla jsem taková
občas myslela
bylo to moje všechno
malované dílo
co kdy se snilo
stalo…
není toho málo
holka od baru
vinárny a ulice
z ubytovny
kreslila, básnila
tančila
fotila a milovala
vymejšlela si
slibovala
magič decibely házel
kdo jí tam scházel?
Kdysi…

Byla jsem hrdá
na svoje dílo
na svoje já
o deset kilo míň
veselá, opilá
starosti jen o sebe
chtěla jsem do nebe.
Tak holka,
začni zase jako dřív
vzpomeň si kdo jsi byla
o čem jsi snila
máš teď hezkou holčičku
že zlobí? To je přirozený.
Zahoď nervy
nech je v kýblu.
Máš manžela? Tak co!
Okolo chodí kluci, muži, dědové.
Bozi a andělé.
Zahoď stresy do smetí
život ti zrůžoví
hudba napoví
vždyť svět je plný dětí.
Uč se a cvič
uč se žít
doba je teď jiná
než jsi v mládí žila.
Máš ve státě svobodu
doma muže a dítě.
No a co!!!
Žít se dá i s nimi
myšlenky ti nesmí ukrást
buď zase svá, i když jiná.
Že na sebe moc myslíš?
A proč ne?
Na ty druhý myslíš víc.
A chceš od nich víc
než být doma
prát a uklízet
vařit a nabízet.
Proč jen to?
Jde to jinak.
Přivolej zpátky svoji povahu.
Nesmíš duševně stárnout.
Rodina není vše
co potřebuješ.

Že nesmíš pít?
Že nesmíš nic chtít?
Že si musíš hrát?
Dcerku vychovat?
Že chceš ulítnout
za svým snem?
A co by to mělo být?
Být zas mladá, štíhlá
mít jen svůj byt?
V něm spoustu kytek
a pití.
Do ložnice slunce svítí
osvětluje tvoje mužský
a pohlednice z cest
pláží a cizích měst
a bílý klavír
na který můžeš hrát
ráno i v noci
mnohokrát.
A výhled oknem
do zelených stromů…
ne, nechce se ti domů
tam si musíš hrát
dcerku vychovat
manžela uhlídat
- nesmíš nic chtít
smíš jen o všem snít…
Rodina není vše
co potřebuješ.