Na Kraličáku

Tož sme sa rozhodli, s tým mojím druhým já, že eště před zimú vylezeme na kopec, co máme kúsek za dědinú – na Kralický Sněžník.
Pozbírala sem do ruksáčka pár hebel, kdesi z regála sme vyštrachali také ty fofr palice, co sú všil velice moderní. To abysme nebyli za křupany a byli in, jak sa říká. Pes dostál opratě a šlo sa. Počasí nic moc, fůkalo a byla mlha.
Tož pravda, do Stříbrnic sme sa odvézli autem, ale potom už pěkně po svých. Než sme vylézli na Návrší – to sa tam tak menuje – lélo ze mňa, jak z kropicí konve a v duchu sem si říkala …ty kozo stará, kde sa hrabeš, šak tu vypustíš dušu… A to nás to najhorší teprvá čekalo. Cesta samý kameň a to kopčisko! To už nešlo s vyplazeným jazykem enom to naše psíča, ale aj já. Brblajúc sem zdolala poslední stúpák a načisto zmordovaná sem sa zastavila u prameňa řeky Moravy.
Napili sme sa vody, zeškřúpali tatranku a vrcholový tým, zložený z mojého chlapa a šerpy Malwíny, sa vydal posledních 500 m hore.
Já sem měla dosť pádné argumenty na to, že hore nelezu, stejně nebude nic vidět, skrzevá to mlžisko. A tak že pošlapu dolu a ti dvá, že mňa doženú. Jak si to tak štráduju z kopca, vidím před sebú robku v sukni. Hleďa na ňu, sem rozmýšlala ….co Ty tu děvčico v tem nečase a v sukni děláš…Když přišla bližéj - pane Bože ludé – nebyla to robka, byl to chlap! A pěkný! V hnědéj, kostkovanéj sukni si to sypál hore a namudušu byl bez botků, načisto bosky. Málem sem si krk vykrůtila. Z vytržení mňa vyrušil vrcholový tým, co mně přibrzdíl za patama.
Doškobrtali sme sa k autu a byli rádi, že jedeme dom.
Byl to takový faň deň. Aj když nebylo pěkně, ale potkali sme ludí, keří enom tak , řekli –ahoj – a přidali úsměv.
A tož já Vám všeckým též posílám úsměv a – ahoj!
A kdybyste sa nekdy octli v týchto končinách, tož sa zastavte na kus řeči a na kalíšek trnkových kapek…..