Tanec zmatených panenek

panenky
odražené od ranní mlhy
leží unaveně na trávníku
nekryté před lijákem listí

návrat k podmanivým pohledům
jim nikdo nezajistí
pokud nezachytí znovu rytmus
tance zřítelnic

z odlévání zlata na obzoru
neuvidí nic
a v urousaných sukýnkách
zůstanou už navždy ochuzeny

zmatené
jako opuštěné ženy
těkají ze stínu do požáru slunce
a nechají se unést větrem
na kraj důlku

ve snaze být zase okouzlené
horečně vzpomínají na formulku
bez níž i my
lidé
v labyrintu dojmů občas bloudíme

objeví ji až v horkém dechu
proudícím do prokřehlých dlaní

moc ti to sluší

podzime